ECLI:CZ:US:2020:2.US.4104.19.1
sp. zn. II. ÚS 4104/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Antonie Šimkové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019 č. j. 21 Nd 369/2019-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv, a to práva pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva domáhat se legitimního majetkového nároku jakož i práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle §39 zákona o Ústavním soudu a projednal ji přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se žalobou u Okresního soudu v Domažlicích domáhá nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu s převodem požadovaných náhradních pozemků. Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 20. 12. 2018 jednak vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí o uvedených nárocích podle okresů do jednotlivých řízení podle toho, ve kterém okrese se jednotlivé pozemky nacházejí, a dále podle §105 odst. 1 o. s. ř. vyslovil svoji místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku jako soudu místně příslušnému podle §88 písm. b) o. s. ř., vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 32 Nd 36/2017. Okresní soud ve Frýdku-Místku vyslovil nesouhlas s postoupením věci a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 6. 2019 č. j. 11 Nc 12/2019-89 vyslovil, že nesouhlas Okresního soudu ve Frýdku-Místku není důvodný.
3. Následně podáním ze dne 24. 6. 2019 navrhla stěžovatelka přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Domažlicích. Návrh odůvodnila především tím, že tento soud projedná věc rychleji a hospodárněji, a že má za to, že charakter uplatněného nároku odůvodňuje, aby o všech restitučních nárocích jedné oprávněné osoby rozhodoval jeden soud, odkazujíc na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 25 Nd 221/2018. Poukazovala na to, že Okresní soud v Domažlicích je s kauzou "podrobně seznámen", že námitka místní nepříslušnosti byla "žalovaným vznesena účelově" a žalovaný "zneužívá svých procesních práv", což ostatně konstatoval i Okresní soud v Domažlicích v usnesení ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 4 C 18/2018. V neposlední řadě zdůraznila, že o jejích nárocích (skutkově i právně obdobných) bude rozhodovat celkem 14 okresních soudů, což má "absurdní a neudržitelné následky", zejména je ohrožena jednotnost a předvídatelnost rozhodování.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelce nevyhověl a věc Okresnímu soudu v Domažlicích nepřikázal s odůvodněním, že o případ odůvodňující přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu v posuzované věci nejde. Lze se ztotožnit s žalovaným, že stěžovatelka žádné právně relevantní skutečnosti, které by odůvodnily změnu místní příslušnosti soudu, neuvádí; obtíže zástupce s "logistickým" zvládnutím jednotlivých řízení takovou okolností nejsou a jiný relevantní důvod uveden nebyl. Nejvyšší soud poukázal na znění §12 odst. 2 o. s. ř. a zdůraznil, že důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu tohoto ustanovení představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat [v daném případě stanovená ustanovením §88 písm. b) o. s. ř. jako výlučná místní příslušnost (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017)], je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno - právě proto, že jde o výjimku - vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000).
5. Stěžovatelka s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí a v ústavní stížnosti opakuje své výhrady proti tomu, aby ve věci rozhodoval Okresní soud ve Frýdku-Místku. Okresní soud v Domažlicích je dle ní již velmi dobře s věcí obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji, než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí neobsahuje žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil. Stěžovatelka uvádí, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, aby bylo návrhu na delegaci, který je podán za skutkově shodné situace a je odůvodněn stejnými skutečnosti, vyhověno. Poukazuje také na to, že nevyhověním návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti dojde k faktickému odepření spravedlnosti a k zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu kontradiktorního řízení. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným jeho vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla posuzována shodná či obdobná právní problematika.
8. V nynější stěžovatelčině věci jde o podání shodné s několika předchozími ústavními stížnostmi; o nich bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 2970/19 a usnesením ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 4105/19.
9. Ústavní soud v prvně citovaném usnesení vyslovil názor, že rozhodování o delegaci, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, neporušil-li obecný soud základní práva nebo svobody účastníků řízení. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný proces výkladu a použití podústavního práva byl stižen tzv. kvalifikovanou vadou, což je dle konstantní judikatury zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně či vůbec dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 236/19]. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.
10. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatelky. Ve svém rozhodnutí náležitě rozvedl důvody, jež vedly k tomu, že návrhu stěžovatelky na delegaci nevyhověl, přičemž Ústavní soud jeho argumentaci považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu