ECLI:CZ:US:2020:2.US.4163.19.1
sp. zn. II. ÚS 4163/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Pušové, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, směřující proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2017, č. j. 8 C 783/2013-317, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-365, a v rozsahu zamítnutí nároku z odpovědnosti v částce 42 000 Kč s příslušenstvím proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 33 Cdo 2502/2018-421, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka si v roce 2010 koupila od společnosti C Automobil Import (dále jen jako "dovozce") vozidlo Citroën. Stěžovatelka postupně reklamovala u dovozce několik vad vozidla, potažmo uplatnila nároky na náhradu škody. Konkrétně namítala nefunkčnost a absenci homologace parkovacího asistenta a loketní opěrky, požadovala slevu z kupní ceny plynoucí z vyšší než deklarované spotřeby paliva a nárokovala škodu vzniklou při výměně kola, způsobenou nedostatečnými instrukčními pokyny v návodu k vozidlu. Jelikož dovozce stěžovatelce nevyhověl, zažalovala jej v roce 2013 o zaplacení částky 87.000 Kč. V případě nároků spojených s loketní opěrkou a parkovacími senzory nalézací a odvolací soud v nadepsaných rozsudcích stěžovatelce (částečně) vyhověly a dané výroky jsou pravomocné. V případě nároku spojeného se škodou u výměny kola předchozí zamítavé výroky nalézacího a odvolacího soudu zrušil k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poté v (ústavní stížností nenapadeném) doplňujícím usnesení ze dne 18. 12. 2019, č. j. 33 Cdo 2502/2018-451, zrušil i výroky odvolacího soudu týkající se nákladů řízení. Nalézací a obecný soud nicméně zamítly nárok stěžovatelky spojený s vyšší než deklarovanou spotřebou paliva. V této části Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dovolací námitky směřovaly ke kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu.
3. Ústavní stížnost se tedy týká pouze výroků (potažmo rozsahu výroků) rozsudků obecných soudů, které v konečném důsledku odmítly nárok stěžovatelky na slevu z kupní ceny ve výši 42.000 Kč, požadované kvůli údajně vyšší reálné spotřebě vozidla ve srovnání se spotřebou výrobcem deklarovanou. Dle stěžovatelky se všechny stupně obecných soudů podílely na porušení jejích základních práv. Nalézací a odvolací soud neprovedly žádný z jí navržených důkazů majících prokázat nerealističnost deklarované spotřeby. Dále také při hodnocení zániku nároků z odpovědnosti za vady mylně aplikovaly ustanovení občanského zákoníku místo zákoníku obchodního, přestože by druhá možnost pro stěžovatelku v postavení spotřebitelky byla výhodnější. V neposlední řadě je namítáno porušení rovnosti účastníků řízení, neboť oba soudy odmítly stěžovatelčin návrh na přenesení důkazního břemene ohledně spotřeby vozu na dovozce. Ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu stěžovatelka tvrdí, že ve skutečnosti v dovolání vymezila právní otázku. Odvolací soud totiž při formulaci teze, že deklarovaná spotřeba vyznačená v technickém průkazu odpovídá pouze ustálené metodice založené na předpisech EU, a nikoliv reálné spotřebě, nevycházel ze skutkových zjištění, ale pouze se odvolal na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 2013. Dovolání tudíž polemizovalo s tímto právním závěrem.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ačkoliv řízení před obecnými soudy v jiné části sporu stále probíhá, ve vztahu k částem rozsudků obecných soudů vymezeným v petitu je návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. V aktuálním řízení stěžovatelka byla oprávněna podat dovolání, neboť celkový nárok dosahoval téměř 90.000 Kč. Ústavní stížnost samotná se však týká pouze nároku ve výši zhruba 42.000 Kč, což je částka, u které by podání dovolání možné nebylo a Ústavní soud ji i proto v obecné rovině považuje za bagatelní, tj. dosahující výše, která materiálně jen výjimečně může způsobit porušení základních práv (srv. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10). Byť Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení zároveň dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu, stěžovatelka se žádných zvláštních podmínek či okolností v ústavní stížnosti nedovolává a proto by bylo nadbytečné dané situace podrobněji abstraktně rozvádět.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud totiž nezjistil, že by obecné soudy svým postupem porušily základní práva stěžovatelky.
9. Je třeba zdůraznit, že nalézací i odvolací soud primárně zamítly nárok stěžovatelky odvozený z "nadměrné" spotřeby vozidla kvůli tomu, že stěžovatelka reklamovala tuto vadu po uplynutí dvouleté lhůty - odpovědnost dovozce vozidla za případné vady tak již zanikla. Stěžovatelka oponovala, že žádná reklamační lhůta vůbec nezačala běžet, neboť výrobce (stejně tak též dovozce) vozidla si museli být vědomi lživosti údajů o spotřebě již v době prodeje. Proto také požadovala aplikaci obchodního zákoníku (srv. §428 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., v rozhodném znění). Nalézací a zejména odvolací soud však dovodily, že deklarovaná spotřeba odpovídá podmínkám stanoveným konkrétní legislativou EU (tzv. cyklus NEDC) a nelze ji zaměňovat se spotřebou reálnou, mj. proto, že skutečná spotřeba odvisí od mnoha různorodých faktorů (přístup řidiče, styl jízdy, trasa, zatížení atd.) a není možné ji standardizovat. Krátce vyjádřeno, deklarovaná a skutečná spotřeba jsou dvě odlišné veličiny. Odvolací soud sice tento závěr podpořil odkazem na prejudikaturu vrchního soudu, to však učinil spíše nadbytečně, neboť jde v podstatě o notorietu.
10. Citaci prejudikatury soudem přitom rozhodně nelze automaticky ztotožňovat s vyjádřením právního názoru napadnutelného dovoláním. Předestřené skutečnosti vyvrací též další námitky stěžovatelky - dokazování reálné spotřeby by bylo nadbytečné, její hodnoty výrobce (dovozce) nikde neuváděl, tím méně poté mohl o takových hodnotách lhát. Lze pochopit, že stěžovatelka byla negativně překvapena vyšší faktickou spotřebou vozidla, příčinu je však poté nutné hledat v nerealistických kritériích zmíněného cyklu NEDC, nikoliv v postupu výrobce, který uvedená kritéria řádně aplikoval (stěžovatelka v řízení ani netvrdila, že by výrobce manipuloval s hodnotami deklarované spotřeby).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu