ECLI:CZ:US:2020:2.US.426.20.1
sp. zn. II. ÚS 426/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ř., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 197/2019-466 ze dne 22. 11. 2019, spojené s návrhy na přednostní projednání a na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Obecné soudy vedly řízení o výživném na dobu před rozvodem i po rozvodu pro tři nezletilé stěžovatelovy děti. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 rozhodl výrokem I o výši výživného, které je stěžovatel povinen nezletilým hradit. Výrokem II rozhodl o tom, že nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2017 do 30. 4. 2019 v celkové výši 221 480 Kč je stěžovatel "povinen splácet ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným" k rukám matky. V odůvodnění okresní soud uvedl mimo jiné, že stěžovatel placením hypotéky částečně plnil svou vyživovací povinnost k dětem. Dále okresní soud shledal, že v příslušném období stěžovatel uhradil na potřeby každého z dětí částku 74 840 Kč, a tuto částku proto odečetl při výpočtu nedoplatku výživného pro každé z dětí. Matka se proti rozsudku odvolala.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci výrokem I napadeného rozsudku změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že od 1. 1. 2017 je stěžovatel povinen platit na výživném celkovou částku 17 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 a v době po rozvodu pak 19 000 Kč. Výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2019 v celkové výši 273 479 Kč zaplatit tak, že "spolu s běžným výživným bude platit každému z nezletilých dětí pravidelné měsíční splátky ve výši 6 000 Kč" k rukám matky.
3. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel měl v rozhodném období z pracovního poměru průměrný čistý výdělek 57 000 Kč měsíčně. Stěžovatel dále spolu s matkou nezletilých vlastní 18 bytových jednotek. Ty jsou pronajímány, přičemž jejich správu zajišťuje obchodní společnost, která získané prostředky zasílá stěžovateli. Dle krajského soudu z toho stěžovateli plyne výnos 6 000 Kč měsíčně. I z hlediska potenciality příjmů považoval krajský soud tato zjištění za odpovídající. Poukázal mimo jiné na to, že matka jako spoluvlastnice bytových jednotek může sama využít právních prostředků k tomu, aby byly naplněny její představy ohledně výtěžků z nájmu. S ohledem na zjištěné majetkové poměry krajský soud stanovil stěžovateli povinnost hradit výživné v již uvedených výších.
4. Vzhledem k této změně dále stěžovateli nově stanovil nedoplatek výživného. Při jeho výpočtu vyšel krajský soud ze zjištění okresního soudu, že stěžovatel již uhradil na potřeby každého z nezletilých dětí částku 74 840 Kč, a dále ze shodného prohlášení rodičů, že od května 2019 (tedy po vyhlášení rozsudku okresního soudu) stěžovatel každý měsíc hradil 14 000 Kč jako výživné a 5 000 Kč jako "splátku výživného". Takto uhrazené částky krajský soud promítl do výpočtu nedoplatku na výživném. Pro jeho uhrazení krajský soud stěžovateli stanovil "splátky po 6 000 Kč měsíčně na každé z dětí tak, aby došlo k umoření dluhu v horizontu 1 roku a 4 měsíců".
II. Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na lidskou důstojnost a na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že dle napadeného rozsudku má hradit 19 000 Kč měsíčně na výživném a 18 000 Kč měsíčně na dlužném výživném. Namítá, že povinnost hradit částky v takovéto výši je pro něj "po finanční stránce zcela likvidační". Dle stěžovatele je povinen hradit na výživném 37 000 Kč, tedy přibližně 65 % ze svého měsíčního čistého příjmu ve výši 57 000 Kč.
7. Zatímco okresní soud umožnil stěžovateli hradit dlužné výživné splátkami ve výši 5 000 Kč měsíčně, krajský soud mu uložil povinnost splácet 6 000 Kč měsíčně na každé z dětí, tedy o 13 000 Kč více. Podle stěžovatele krajský soud v této části své rozhodnutí odůvodnil pouze jedinou větou, tedy zcela nedostatečně. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a pro stěžovatele překvapivé. Během odvolacího řízení totiž o odlišné výši splátek "nebyla řeč" a krajský soud dle stěžovatele ani neprovedl dokazování v potřebném rozsahu. Krajský soud nezohlednil jeho reálnou možnost dlužné výživné v této výši splácet a stanovená výše splátek je nepřiměřená, v této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305). Krajský soud navíc nezohlednil, že stěžovatel hradí ze svých prostředků splátky hypoték v celkové výši 19 535 Kč měsíčně na nemovitost ve společném jmění stěžovatele a matky nezletilých, přičemž tyto prostředky vynakládal i v období, kdy v dané nemovitosti bydlela pouze matka spolu s nezletilými. Po uhrazení výživného, včetně splátek dlužného výživného, a splátek hypoték zbude stěžovateli z jeho čistého příjmu 57 000 Kč měsíčně přibližně 500 Kč. Nová výše splátek povede dle stěžovatele k citelné změně v jeho majetkových poměrech a případně až k jeho platební neschopnosti, což nakonec bude mít negativní vliv i na nezletilé.
8. Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného rozsudku s ohledem na své námitky proti výši splátek v něm stanovených. Rovněž žádá, aby byla jeho ústavní stížnost projednána přednostně jako naléhavá.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ačkoliv stěžovatel z formálního hlediska napadá rozsudek krajského soudu jako celek, jím vznesené námitky směřují pouze proti výroku II tohoto rozsudku a v něm stanovené výši splátek za nedoplatek na výživném. Jeho argumentace však neobstojí.
11. Stěžovatel uvádí, že úhrada běžného výživného spolu se splátkami dlužného výživného dle napadeného rozsudku představuje téměř 65 % jeho čistého měsíčního výdělku ve výši 57 000 Kč. Dále stěžovatel poukazuje na to, že po odečtení jím hrazených splátek hypoték mu měsíčně zbude pouze částka 500 Kč. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305) pak stěžovatel uvádí, že nemá reálnou možnost výživné dle napadeného rozsudku hradit a že výše splátek je nepřiměřená. Tyto námitky se ovšem neopírají o věrný obraz majetkových poměrů stěžovatele. Stěžovatelův příjem z pracovního poměru totiž dle zjištění obecných soudů sice skutečně v průměru odpovídá částce 57 000 Kč měsíčně, nicméně vedle toho má stěžovatel příjem z pronájmu 18 bytových jednotek. Závěr krajského soudu, že měsíční výnos z pronájmu činí 6 000 Kč, lze jen stěží označit za nadsazený. Nadto pronájem bytových jednotek není jediný způsob, jak s nimi lze disponovat, a obstarat si tak prostředky k úhradě výživného a nedoplatků.
12. Nedoplatek na výživném je nadto výsledkem toho, že stěžovatel ve vymezeném období nehradil nezletilým výživné ve výši odpovídající jeho majetkovým poměrům. Stěžovatel tedy mohl těžit z toho, že disponoval prostředky, které po právu náležely nezletilým. V obecné rovině stěžovateli mohla být uložena povinnost uhradit nedoplatek na výživném jako celek do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 občanského soudního řádu). Již to, že krajský soud umožnil stěžovateli úhradu ve splátkách, představuje zmírnění výchozího pravidla, byť nešlo o tak významné zmírnění, k jakému přistoupil okresní soud.
13. Ačkoliv je rozhodnutí krajského soudu o výši splátek skutečně odůvodněno jedinou větou, je z ní zřejmé, že krajský soud byl veden snahou o to, aby byl nedoplatek na výživném uhrazen v relativně krátkém časovém úseku. Přestože by bylo vhodnější, kdyby se krajský soud více vypořádal s důvody, které ho vedly ke stanovení odlišné výše splátek, a kdyby výslovně upozornil účastníky na tuto možnou změnu, nedosahuje tato problematika v projednávané věci ústavněprávního rozměru. Z průběhu řízení bylo zřejmé, že při změně rozhodnutí o výživném bude nutné rozhodnout nově i o nedoplatku, a to včetně možnosti odlišně vyřešit jeho úhradu. Změna výše splátek pak není zanedbatelná, nicméně stále nejde s přihlédnutím k okolnostem případu a majetkovým poměrům stěžovatele (bod 11 výše) o rozhodnutí, které by vybočovalo z ústavních mezí. Jde-li o námitku, že krajský soud nezohlednil placení hypotéky jako částečné plnění vyživovací povinnosti, je třeba uvést, že krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu ohledně částek, které stěžovatel uhradil na výživném. Proti závěrům okresního soudu přitom stěžovatel nijak nebrojil. Z napadeného rozsudku pak neplyne, že by stěžovatel namítal, že mají být zohledněny splátky hypoték, a ani stěžovatel to v ústavní stížnosti netvrdí. Ani v tomto ohledu tak nedosahují námitky stěžovatele ústavněprávní roviny.
14. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného rozsudku a návrh na projednání věci jako naléhavé dle §39 zákona o Ústavním soudu jako akcesorické návrhy sdílejí osud ústavní stížnosti, a proto byly rovněž odmítnuty. Ústavní soud nicméně podotýká, že se zřetelem k těmto návrhům rozhodoval o ústavní stížnosti neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu