ECLI:CZ:US:2020:2.US.45.19.1
sp. zn. II. ÚS 45/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Hlavenky, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2864/2018-474, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 15 Co 161/2017-440 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017 č. j. 13 C 29/2010-414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 14. 11. 2017 Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudkem č. j. 15 Co 161/2017-440 rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017 č. j. 13 C 29/2010-414, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že rozvázání jeho pracovního poměru žalovaným Dopravním podnikem města Brna, a. s., bylo neplatné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2864/2018-474 odmítl jako nepřípustné.
3. Zaměstnavatel dal stěžovateli výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 17. 12. 2009, a to pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci řidiče - nedodržování jízdního řádu podle §52 písm. g) a nesplňování požadavků podle §52 písm. f) zákoníku práce - nenošení služebního stejnokroje.
4. Stěžovatel v rozsáhlé a velmi podrobně koncipované ústavní stížnosti uvedl, že v rámci podaného dovolání vymezil otázky, jež má Nejvyšší soud přezkoumat, tedy zda je v souladu s právním řádem (a to i v kontextu práv ústavně zaručených), aby byl zaměstnanec v pracovním poměru nucen nosit stejnokroj nejen po dobu pracovní doby při výkonu práce, ale i po dobu přesunu do zaměstnání, kdy zaměstnavatel možnost převléct se do stejnokroje v místě nástupu k výkonu práce neumožňuje, a zda je v případě nevhodné kvality firemního ošacení, způsobující zaměstnanci zejména zdravotní problémy, zaměstnanec oprávněn předepsaný stejnokroj nenosit. Otázky podle svého přesvědčení specifikoval a detailně vyložil, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Přesto soud dovolací tyto otázky odmítl meritorně přezkoumat, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky.
5. Stěžovatel vyjma procesního postupu soudu dovolacího považuje za protiústavní také postup a závěry soudů nižších stupňů. Stěžovatel vůči rozsudku Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně namítá porušení jak hmotněprávních, tak procesních norem, kdy tato porušení dle stěžovatele dosahují intenzity zásahu do jeho práv na ústavní úrovni.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
8. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
9. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2930/2014-242, uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
13. Jako způsobilé k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. neshledal dovolací soud ani námitky, kterými stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. U dalších námitek pak stěžovatel podle dovolacího soudu přehlíží, že na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (otázka nošení celého stejnokroje nebo jeho části).
14. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Ústavní soud z napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zjistil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to k oběma důvodům podané výpovědi z pracovního poměru. Jednalo se o otázku nedodržování odjezdů ze zastávek dle jízdního řádu a otázku nošení stejnokroje zaměstnance dopravního podniku. Podle právních závěrů obou soudů se stěžovatelem byl pracovní poměr rozvázán po právu a podle zákona.
16. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu