ECLI:CZ:US:2020:2.US.451.20.1
sp. zn. II. ÚS 451/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019 č. j. 8 To 365/2019-2036 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. září 2019 č. j. 2 T 178/2017-2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a obchodních korporací, Těšínská tiskárna, a.s., sídlem Štefánikova 1828/2, Český Těšín a PRIMEX PLUS s.r.o., sídlem Třebízského 837/31, Slaný, jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Okresního soudu v Břeclavi (dále jen okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel dále žádá podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, dalších přiložených dokumentů a spisu vedeného krajským soudem pod spisovou značkou KSBR 54 INS 8794 / 2019, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2018 č. j. 2 T 178/2017-1867 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku a přečinu poškození věřitele podle ustanovení §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest v délce trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti v délce trvání dvou let. Stěžovateli bylo dále uloženo zabrání věci (knih). Stěžovateli byla také uložena povinnost k náhradě škody. Se zbytkem nároku na náhradu škody byli poškození (mj. vedlejší účastnice) odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek okresního soudu nebyl touto ústavní stížností napaden.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 7 To 166/2018 rozsudek okresního soudu zrušil. Dále rozhodl, že se stěžovatel dopustil přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku a přečinu poškození věřitele podle ustanovení §222 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli bylo dále uloženo zabrání věci (knih). Stěžovateli byla také uložena povinnost k náhradě škody poškozeným. Se zbytkem nároku na náhradu škody byli poškození (také vedlejší účastnice) odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek krajského soudu nebyl touto ústavní stížností napaden.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019 5 sp. zn. 5 Tdo 359/2019 dovolání stěžovatele odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu není touto ústavní stížností napadeno a řízení probíhá samostatně pod sp. zn. I. ÚS 3081/19.
6. Krajský soud usnesením ze dne 19. 6. 2019 č. j. KSBR 54 INS 8794/2019-A-7 zjistil úpadek stěžovatele.
7. Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud rozhodl tak, že je stěžovatel podle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu povinen nahradit vedlejší účastnici Těšínská tiskárna, a. s., náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v celkové částce 153 374,76 Kč (výrok I), ve zbývající části v rozsahu 13 261,60 Kč návrh této vedlejší účastnice na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody zamítl (výrok II). Dále okresní soud rozhodl, že je stěžovatel podle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu povinen nahradit vedlejší účastnici PRIMEX PLUS s.r.o., náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody v celkové částce 8 460 Kč. V odůvodnění okresní soud uvedl, že podle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu je v případech, ve kterých byl poškozeným alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, v tomto případě stěžovatel, povinen nahradit poškozeným též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Stěžovatel podal proti výrokům I a III stížnost.
8. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutečnost, že je stěžovatel v úpadku nemůže mít z pohledu postupu podle ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu na rozhodnutí soudu žádný vliv. Pokud byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinů a současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu, pak okresnímu soudu nezbylo než v návaznosti na to rozhodnout podle §154 odst. 1 trestního řádu bez ohledu na to, zda na majetek stěžovatele byl zjištěn úpadek či nikoliv.
II. Argumentace stěžovatele
9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně uvádí porušení práva na dostatečnou ochranu svých majetkových práv, které je zaručeno ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v jeho případě postupovaly v rozporu s principem obecné svobody a upřely mu právo činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, což je zaručeno ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny, s principem rovnosti v základních právech daného ustanovením čl. 3 odst. 1 Listiny a v rozporu s principem vyjádřeným ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny, který státní moci stanoví povinnost ukládat povinnosti jen na základě zákona.
10. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy, zejména okresní soud, nebyly oprávněny rozhodnout o nároku vedlejších účastnic, neboť toto rozhodnutí příslušelo pouze insolvenčnímu soudu. Svým postupem měly obecné soudy aplikovat nesprávná zákonná ustanovení a tím zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). K tomu stěžovatel dodává, že jeho majek nebyl zajištěn, protože knihy zabrané podle ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku nikdy jeho majetkem nebyly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními.
14. Podstatou ústavní stížnosti je namítaný nezákonný postup obecných soudů, který měl být v rozporu s ustanovením §140b insolvenčního zákona. Podle tvrzení stěžovatele stanoví insolvenční zákon tímto ustanovením zákaz rozhodnout o nákladech poškozených, v tomto případě vedlejších účastnic, potřebných k účelnému uplatnění nároku v trestním řízení. Tímto postupem by pak podle stěžovatele mělo dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod.
15. Svým podáním označeným jako ústavní stížnost však stěžovatel směřuje mimo pravomoc, kterou Ústava Ústavnímu soudu svěřuje. Posouzení toho, zda se jedná o pohledávku, která vznikla před rozhodnutím soudu o vyhlášení úpadku, či nikoli, či zda se jedná o pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, případně vymezení vztahu mezi ustanovením §140a a ustanovením §140b insolvenčního zákona v případech rozhodování podle ustanovení §155 odst. 4 trestního řádu spadá plně do kompetence obecných soudů a Ústavní soud nemá pravomoc stanovit závazný výklad dopadající na tato ustanovení podústavního práva. Relevantnost těchto otázek pro rozhodování Ústavního soudu by nastala pouze v případě, kdy by došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 473/16 ze dne 13. 2. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus, viz http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud by mohl realizovat svou pravomoc v případě, ve kterém by došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (ustanovení §82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tak tomu ovšem v tomto případě není. Ustanovení §140b předvídá i postup v případech, kdy obecné soudy nevyslechnou jim adresovaný zákaz rozhodnout o pohledávkách případně jiných právech. Podle ustanovení §140b in fine insolvenčního zákona se totiž k těmto rozhodnutím v insolvenčním řízení nepřihlíží. Tím je také zajištěna ochrana práv a svobod stěžovatele v insolvenčním řízení, přičemž teprve porušením tohoto příkazu stanoveného zákonem by mohlo dojít k zásahu do nich. Včetně práva na soudní ochranu.
17. V tomto řízení tak Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli, že jednáním obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a nebyla tedy naplněna podmínka k tomu, aby Ústavní soud mohl realizovat svou kasační pravomoc. Proto také nemohl přistoupit k zodpovězení otázek položených výše z pohledu ústavního práva.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Co se týče návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu