ECLI:CZ:US:2020:2.US.472.20.1
sp. zn. II. ÚS 472/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele RSM CZ a.s., Karolínská 661, Praha 8, zastoupeného JUDr. Kristýnou Zavadilovou, advokátkou, sídlem Karolínská 661, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 3755/2019-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zastaveno dovolací řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, které bylo stěžovatelem zahájeno v roce 2012 proti Ministerstvu financí. Usnesení bylo soudem odůvodněno tak, že ze strany stěžovatele nebyl uhrazen soudní poplatek za dovolání. Stěžovatel toto odůvodnění považuje za nepravdivé, neboť soudní poplatek za dovolání uhradil ve lhůtě stanovené výzvou Nejvyššího soudu a své tvrzení dokládá přiloženým výpisem z bankovního účtu.
3. Dále stěžovatel uvedl, že celá záležitost úhrady soudního poplatku za podané dovolání byla od počátku velmi zmatečná, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který v dané věci rozhodoval jako soud prvního stupně, nejprve stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za předmětné dovolání usnesením ze dne 19. 7. 2019 č. j. 38 C 61/2012-200, ale poté ho zrušil svým usnesením ze dne 8. 10. 2019 č. j. 38 C 61/2012-205, s odůvodněním, že stěžovatel již jednou v dané věci soudní poplatek za dovolání platil, a proto ho v této věci platit nemá s odkazem na §12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
4. Následně však bylo stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 3755/2019-211, kterým byl vyzván k úhradě soudního poplatku za dovolání. Stěžovatel na základě této výzvy poplatek uhradil dne 19. 11. 2019, a to na účet obvodního soudu.
5. Po obdržení napadeného usnesení, kterým bylo dovolání zastaveno, se stěžovatel neprodleně obrátil na dovolací soud s informací, že soudní poplatek uhradil a že trvá na pokračování dovolacího řízení. Nejvyšší soud však stěžovateli sdělil, že soudní poplatek nebyl uhrazen dle jeho výzvy na účet Nejvyššího soudu, a proto bylo dovolací řízení skončeno.
6. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v tom, že mu bylo mařeno jeho právo na přístup k soudu, neboť ve věci poplatkové povinnosti existují dvě protichůdná rozhodnutí. O poplatkové povinnosti bylo rozhodnuto jednak usnesením obvodního soudu ze dne 8. 10. 2019, a to o její neexistenci, tak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který rozhodl o její existenci.
7. Dále stěžovatel ve své stížnosti uvedl jednotlivé funkce soudních poplatků, jež byly naplněny i přes to, že byl soudní poplatek uhrazen do platební dispozice soudu prvního stupně, a nikoli dovolacího soudu. V závěru stěžovatel odkazuje na vybranou judikaturu Ústavního soudu, dle které nesmí dojít k porušení práva domoci se svého práva u nezávislého a nestranného soudu pouze tím, že soud spolehlivě neprověří tvrzení stěžovatele o zaplacení soudního poplatku.
8. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka řízení tj. Ministerstva financí. Zároveň si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 61/2012. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel poplatek uhradil dne 19. 11. 2019 na účet obvodního soudu.
9. Poté, co Ústavní soud prostudoval soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 1 a provedl zjištění o termínu a způsobu úhrady soudního poplatku shledal, že je nadbytečné vyčkávat s rozhodnutím o ústavní stížnosti na vyjádření dalších účastníků řízení.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení umožňuje senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že Listina sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak výslovně stanoví, že se jí lze domáhat pouze "stanoveným postupem" (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatel obdržel jasný pokyn od Nejvyššího soudu, v jaké lhůtě a na jaký bankovní účet má svou poplatkovou povinnost splnit. Zákon o soudních poplatcích v §8 v souvislosti s §3 výslovně stanoví, že soudní poplatky se platí na účet zřízený u České národní banky pro soud, který je věcně a místně příslušný. Tento zákonný pokyn stěžovatel nedodržel a sám tuto skutečnost potvrdil i ve své ústavní stížnosti.
14. Platbu na jiný než soudem stanovený účet soudu nelze považovat za řádné zaplacení soudního poplatku, i přesto, že tím jsou splněny jednotlivé funkce soudních poplatků. Z tohoto důvodu nelze shledat jako porušení práva stěžovatele na přístup k soudu, pokud poté, co stěžovatel uhradil poplatek na účet nepříslušného soudu, tedy nesplnil povinnost, tak jak mu byla soudem v souladu se zákonem stanovena, bylo soudní řízení o jeho návrhu zastaveno.
15. Argumentaci stěžovatele vybranou judikaturou nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť ve všech třech uvedených případech došlo v rámci řízení k nepatřičné manipulaci se zásilkou obsahujíc kolkové známky v podatelně příslušného soudu. Tedy nejednalo se o situace shodné s projednávanou věcí, ve které stěžovatel uhradil soudní poplatek na účet nepříslušného soudu. V uvedených případech Ústavní soud zkonstatoval porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů, ke kterému došlo z důvodu neakceptování vnitřních předpisů pracovníky daného soudu. V nyní posuzovaném případě došlo k pochybení na straně stěžovatele či jeho zástupce.
16. Nad rámec svého rozhodnutí Ústavní soud uznává, že situace týkající se platební povinnosti stěžovatele mohla působit zmatečně tím, že v rámci řízení bylo vydáno několik rozhodnutí o téže věci. Avšak toto jednání Ústavní soud neshledal natolik závažné, aby stěžovatel nemohl správně usoudit, na který bankovní účet má být soudní poplatek uhrazen. Usnesení Nejvyššího soudu, jenž stěžovatel obdržel dne 13. 11. 2019, obsahovalo jednoznačnou instrukci, že má být soudní poplatek za dovolání poslán na účet Nejvyššího soudu včetně uvedení patnáctidenní lhůty určené pro jeho uhrazení. Této výzvě však stěžovatel nedostál.
17. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatele na přístup k soudu či soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu