ECLI:CZ:US:2020:2.US.48.20.1
sp. zn. II. ÚS 48/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 569/2019-157 ze dne 21. 11. 2019 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 5 PP 37/2014-148 ze dne 17. října 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručené práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, na ochranu osobnosti a soukromý a rodinný život podle čl. 10 Listiny.
2. Stěžovatel byl v roce 2013 odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a tří měsíců. Po vykonání části trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Opavě sp. zn. 5 PP 37/2014 ze dne 27. 3. 2014, přičemž byla stanovena zkušební doba v délce tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. Usnesením Okresního soudu v Opavě v téže věci ze dne 19. 4. 2018 byla zkušební doba prodloužena o jeden rok a šest měsíců vzhledem k nedostatkům v plnění podmínek dohledu stěžovatelem. Dne 28. 3. 2019 byl stěžovatel odsouzen Okresním soudem v Karviné za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku trestním příkazem ve věci sp. zn. 102 T 32/2019, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o neosvědčení se stěžovatele, což bylo potvrzeno napadeným usnesením krajského soudu.
3. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením o neosvědčení se, jelikož stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost, které se měl dopustit bezprostředně poté, co mu byla prodloužena zkušební doba podmíněného propuštění s dohledem, a protože probační plán dohledu plnil jen částečně. Ne vždy se totiž dostavil na konzultace a nehradil výživné v plné výši. V důsledku toho Probační a mediační služby ČR navrhla nařízení výkonu zbytku trestu, v souladu s čímž okresní soud rozhodl. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele, jelikož stěžovatel nevyužil možnosti, která mu byla poskytnuta okresním soudem, který stěžovateli prodloužil zkušební dobu podmíněného propuštění s dohledem. Ve velmi krátké době po tomto prodloužení se totiž dopustil další trestné činnosti.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že řádně spolupracoval s Probační a mediační službou ČR a že tedy není na místě, pokud mu obecné soudy vyčítají, že s ní nespolupracoval. Naopak tvrdí, že v okamžiku, kdy mu byl doručen výše zmíněný trestní příkaz, tak zvažoval podání odporu, jelikož se dle svého názoru předmětného trestného činu nedopustil. Dle svých slov mu probační úředník v této souvislosti sdělil, aby věc nechal být, nechal si uložit případný trest a uhradil škodu; opačný postup mu měl dle probačního úředníka naopak uškodit. Také měl stěžovateli říct, že pokud k tomuto dojde, tak nemůže dojít k nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jelikož nikdo nemůže být dvakrát odsouzen za totéž. Stěžovatel se dle své stížnosti tohoto doporučení probačního úředníka držel, odpor proto nepodal, uhradil škodu ve výši necelých 18.000 Kč a k okamžiku podání ústavní stížnosti vykonal téměř celý trest obecně prospěšných prací, jelikož chtěl naplnit podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy měly v napadených rozhodnutích zohlednit, že v důsledku mylné rady probačního úředníka se nejen vzdal možnosti ochrany před nesprávným soudním rozhodnutím, ale že v jeho důsledku musí též vykonat zbytek trestu odnětí svobody.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že hradí své závazky, vede řádný život a spolupracoval s Probační a mediační službou ČR při výkonu dohledu; dle svých slov nebyl v průběhu dohledu nikdy upozorněn, že by jeho jednání bylo problematické. Nevidí proto důvod pro nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Nad rámec tohoto uvádí, že jeho osobní poměry by též měly hrát roli při rozhodování o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, která je sice v péči matky, ale se stěžovatelem tráví mnoho času, stěžovatel žije s přítelkyní, se kterou společně pečuje o její dcery a pomáhá jí splácet hypotéku, a stará se o rodiče, kteří jsou vážně nemocní. Též se snaží řešit své dluhy oddlužením, což by však dle jeho názoru nebylo možné v případě nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jelikož by mohlo dojít k výrazné újmě pro osoby jemu blízké, které jsou závislé na péči, nápomoci a finanční podpoře stěžovatele.
7. Probační a mediační služba ČR se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila tak, že byť zpočátku byla spolupráce se stěžovatelem na výborné úrovni, v následujícím období bylo konstatováno, že dohled plnil svůj účel pouze částečně a spolupráce byla problematická, jelikož se stěžovatel nedostavoval na konzultace a nepředkládal legální zdroje příjmu. Stěžovateli bylo též zasláno upozornění na neplnění podmínek dohledu; v závěrečné zprávě Probační a mediační služba ČR došla k názoru, že dohled nesplnil svůj účel. Ani v prodloužené zkušební době se spolupráce nezlepšila. K tvrzení stěžovatele, že byl ujištěn probačním úředníkem, že si má nechat uložit případný trest a uhradit škodu, Probační a mediační služba ČR uvádí, že toto je v rozporu s doloženou spisovou dokumentací, jelikož byl stěžovatel informován, že v případě jeho pravomocného odsouzení bude navrhováno neosvědčení stěžovatele ve zkušební době podmíněného propuštění. K dalším námitkám Probační a mediační služba ČR uvádí, že všechny návštěvy klienta v místě bydliště (konkrétně dvě) byly realizovány po předchozí domluvě, což je doloženo spisovou dokumentací, a stejně je doloženo spisovou dokumentací, že stěžovatel byl informován o zprávách o průběhu dohledu, přičemž měl možnost se k obsahu zpráv vyjádřit, což stvrdil svým podpisem.
8. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval průběh řízení a důvody vedoucí k vydání napadeného usnesení, na základě čeho došel k závěru, že nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, že vedl řádný život; k jednání stěžovatele s probačním úředníkem a případným radám se nemohl vyjádřit vzhledem k nedostatku informací. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a jeho odůvodnění.
9. Stěžovatel využil možnosti reagovat na vyjádření Probační a mediační služby ČR a okresního a krajského soudu, přičemž uvedl, že při hodnocení spolupráce při dohledu nebyla dostatečně reflektována časová náročnost takové spolupráce, zejména to, že pracuje v mezinárodní dopravě, kde jsou časové možnosti výrazně omezenější. Přístup Probační a mediační služby ČR pak považuje za příliš náročný a ve svém důsledku kontraproduktivní, jelikož dle jeho názoru vyvolává jen opětovnou stigmatizaci a v jeho případě vedl i ke ztrátě zaměstnání, když byl jeho nový zaměstnavatel ve zkušební době kontaktován právě Probační a mediační službou ČR. Ke svému druhému odsouzení uvádí, že setrvává na názoru, že byl probačním pracovníkem opakovaně odrazován od obhajoby a informován o zásadě zákazu dvojího trestání, v důsledku čehož byl přesvědčený, že při úhradě škody a vykonání trestu obecně prospěšných prací nebude jeho původní trest přeměněný.
II.
10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
14. Stěžovatel namítá, že ve zkušební době vedl řádný život a že byl odsouzen jen proto, že na radu probačního úředníka nepodal odpor proti trestnímu příkazu, jelikož byl přesvědčený, že pokud jím uložený trest vykoná, tak nebude možné, aby byl nařízen výkon trestu odnětí svobody. Spisová dokumentace poskytnutá Probační a mediační službou ČR však dokládá něco jiného: V záznamu o úkonu s č. j. PMS-6PM 138/2014-802-96 ze dne 8. 3. 2019 je uvedeno, že stěžovatel uvedl, že se v projednávané věci cítí nevinen, nicméně že byl informován probačním pracovníkem, že pokud bude odsouzen, tak bude ze strany Probační a mediační služby ČR navrhováno vyslovení toho, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil. Tato informace zazněla jak před koncem zkušební doby podmíněného propuštění (která měla skončit 27. 3. 2019), tak odsouzením za zpronevěru (28. 3. 2019). Jakkoli je možné, že se stěžovatel domnívá, že mu bylo sděleno, že pokud vykoná trest uložený trestním příkazem a pokud zaplatí způsobenou škodu, tak mu na základě zásady zákazu dvojího přičítání nebude nařízen výkon zbývající části trestu odnětí svobody, spisová dokumentace svědčí o opaku. Není tedy vůbec na místě uvažovat o tom, jaké by mohly být důsledky toho, pokud by probační pracovník stěžovatele mylně poučil.
15. Byť v ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá svoje osobní poměry, nevysvětluje, proč by obecné soudy měly rozhodnout odlišně právě na základě těchto osobních poměrů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti neargumentuje těmito osobními poměry tak, že by v důsledku nezohlednění nebo mylného zohlednění mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaných práv, Ústavní soud se ani nezabýval vztahem osobních poměrů stěžovatele a ústavní konformitou napadených rozhodnutí.
16. Ústavní soud nevyhověl stěžovateli ani z hlediska odkladu vykonatelnosti napadených usnesení. Ústavní soud nemůže odložit vykonatelnost rozhodnutí, popř. vydat předběžné opatření, jen proto, že je s ním spojeno odnětí svobody. K odložení vykonatelnosti nestačí jen samotný hrozící trest, ale je třeba i odůvodnit, proč by vyhovění nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, vědom si základních funkcí trestního práva (usnesení sp. zn. IV. ÚS 580/05 ze dne 23. 3. 2006, právní věta). "Smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci je předejít situaci, kdy by po eventuálním zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci" (usnesení III. ÚS 2766/18 ze dne 21. srpna 2018, bod 4). V případě stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by v řešeném případě byla stěžovateli způsobena nepoměrně větší újma, než jaký je zájem státu na řádném výkonu trestu odnětí svobody znamenal (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu