ECLI:CZ:US:2020:2.US.495.20.1
sp. zn. II. ÚS 495/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Janou S. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2773/2019-777 ze dne 22. 1. 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 307/2017-748 ze dne 3. 6. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 42/2011-540 ze dne 28. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2017 č. j. 8 C 42/2011-540 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení 7 548 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody na zdraví, která jí měla vzniknout ve zdravotnickém zařízení žalované Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde se dne 24. 6. 2009 předčasně narodila a kvůli nízké porodní váze byla umístěna do inkubátoru. Pátý den života u ní došlo k rozvoji septického stavu vyvolaného infekcí s následným zánětem mozkových blan a postižením centrálního nervového systému. Okresní soud rozhodoval ve věci podruhé, poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359), z důvodu procesních vad zrušil všechna předcházející rozhodnutí obecných soudů, neboť shledal pochybení v tom, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč je důkaz čtením přepisu zvukového záznamu přípustný, že znalecký ústav nečerpal při zpracování znaleckého posudku z přepisu zvukového záznamu a že se znalci vyhnuli možnosti vyjádřit své závěry procentuálním vyčíslením pravděpodobnosti existence určitého kauzálního vztahu nebo využití verbálního resumé založeného na důkazním standardu (zda je dosaženo vysoké míry pravděpodobnosti či nikoli).
3. Okresní soud provedl dokazování, v jehož rámci provedl důkaz znaleckým posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, vyslechl lékaře i další ošetřující personál žalované a připustil a provedl důkaz přepisem nahrávky. Poté uzavřel, že žalovaná neporušila povinnosti tím, že po vypuknutí nákazy nevyšetřila matku žalobkyně, zda není nositelem bakterie. Okresní soud nevzal za prokázané, že by žalovaná porušovala hygienicko-epidemiologické předpisy, naopak bylo podle něj prokázáno, že standardy má nastaveny na velmi dobré úrovni, pokud by docházelo k porušování hygienicko-epidemiologického řádu nemocnice, tak by takové porušování bylo zřejmé z incidence nozokomiálních nákaz. Oddělení nemocniční hygieny věc uzavřelo tak, že se s nejvyšší mírou pravděpodobnosti jednalo o endogenní nemocniční nákazu, jednalo se o jednotlivý případ bez epidemiologických souvislostí, zároveň byla vyloučena režimová selhání.
4. Citovaný rozsudek okresního soudu byl potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2019 č. j. 21 Co 307/2017-748, přičemž krajský soud doplnil dokazování vyžádáním vysvětlení od znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, výpovědí jedné ze zpracovatelek znaleckého posudku a revizním znaleckým posudkem Fakultní nemocnice Olomouc. Znalkyně při svém výslechu při jednání poukázala na to, že vznik infekce je vždy výsledek interakce vztahů - působení bakterie a stavu osoby, kterou infekce napadá. I v případě, že infekce přešla od matky, je možné, že se jedno dvojče nakazilo a druhé ne. Za málo pravděpodobné považovala případné chyby personálu, neboť ty by se neprojevily na zdravotním stavu jen jednoho novorozence. Hlavním rizikem vzniku nákazy je to, v jakém stavu je jedinec, který se setkal s infekční agens a jaké jsou vlastnosti agens. S velkou pravděpodobností v tomto případě došlo ke kolonizaci stěžovatelky v čase kolem porodu, přičemž v tomto čase zdrojem mohla být jak matka, tak i personál. Z revizního znaleckého posudku pak vyplynulo, že lege artis provedená desinfekce rukou není sterilizací, tedy i po řádně vedené desinfekci se na rukou zdravotnického pracovníka nachází, byť v menší míře, mikroorganismy, které mohou být takto přeneseny. Celosvětově nozokomiální nákazy vznikají i při maximální péči. Zdrojů nákazy a cest přenosu a mechanismů přenosu je přitom nepřeberné množství. V klinické medicíně není možné v jednotlivém případě přesně číselně určit míru pravděpodobnosti způsobu nákazy. Tvrzení, že stěžovatelku nakazila zdravotní sestra, by bylo jen spekulativní, neboť by bylo založeno toliko na jedné z teoretických možností. Znalci sice tuto možnost připustili, ale zároveň uvedli, že vzhledem ke všem okolnostem se i tato možnost jeví jako méně pravděpodobná.
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2773/2019-777 ze dne 22. 1. 2019. Nejvyšší soud poukázal, že požadavek vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání je naplněn na samé hranici náležitostí vymezených ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), nicméně Nejvyšší soud dovodil sporné právní otázky z obsahu jejích argumentů.
6. Nejvyšší soud neshledal ani rozpor se svou dosavadní judikaturou, ani s judikaturou Ústavního soudu ve věci otázky obrácení důkazního břemene. Nejvyšší soud se v obecné rovině ztotožnil s názorem stěžovatelky, že při poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat "lege artis", tj. v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 259/2012), nicméně rozporoval závěr stěžovatelky, vyvozující z toho právo pacienta (a zřejmě odpovídající povinnost poskytovatele zdravotnických služeb) na zjištění důvodu svého onemocnění, jež z rámce poskytování řádně zdravotní péče zjevně vybočuje. Neprovedení vyšetření matky stěžovatelky ke zjištění zdroje nákazy žalovanou pak není ani důvodem pro obrácení důkazního břemene.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu, neboť se domnívá, že revizní znalecký posudek, včetně jeho doplnění výslechem zástupců znaleckého ústavu shodně jako první znalecký ústav, odmítl uvažovat v jakékoliv dimenzi pravděpodobnosti. Podle stěžovatelky tak obecné soudy akceptovaly odmítnutí uvažování znalců v rovině míry pravděpodobnosti o zdroji nákazy stěžovatelky, což bylo v rozporu se závěry zrušujícího nálezu Ústavního soudu, a tím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy, zejména soud odvolací po revizním znaleckém zkoumání, učinil závěry odporující provedenému dokazování, což je dle stěžovatelky exces na straně soudu a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že znalecký posudek není jediným důkazem a soudy měly vzít v potaz další důkazy, které jsou v rozporu se závěrem znaleckého posudku. Obecné soudy, zejména odvolací soud, podle stěžovatelky nejen, že nedocílily v provedeném dokazování v intencích nálezu Ústavního soudu toho, aby znalci mající kompletní obraz o okolnostech významných pro znalecké závěry, vystoupili "z ulity relativizace a vyřkli konkrétní závěry", ale nad to zatížily svá rozhodnutí prvky libovůle, když provedené dokazování řádně nevyhodnotily.
8. Stěžovatelka uvádí, že jsou jen dva možné zdroje nákazy, a to "ruce personálu" a "z těla matky", a že důkazní situace v její věci je maximem možnosti poškozeného pacienta prokázat odpovědnost zdravotnického zařízení za poškození jeho zdraví. Požadavek stoprocentní jistoty odpovědnosti žalované nemocnice pokládá za jdoucí proti právu stěžovatelky na spravedlivé řízení, závěr o neunesení důkazního břemene považuje za ústavně nekonformní.
9. Stěžovatelka má navíc za to, že odmítnutím dovolání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud nepřipustil projednání jejího dovolání, ačkoliv stěžovatelka doložila, že ve věci existuje nález Ústavního soudu, jehož závěry obecné soudy v dalším řízení nerespektovaly.
10. Stěžovatelka zároveň požádala o přednostní projednání její ústavní stížnosti. Naléhavost věci stěžovatelka dovozuje ze svého vážného zdravotního stavu, vysokého rizika jeho selhání, vedoucího k úmrtí stěžovatelky a faktu, že se otázka jejího poškození zdraví ocitá před Ústavním soudem již podruhé, přičemž od zahájení řízení uběhlo již téměř 9 let.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími, soudním spisem, který si vyžádal, i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud dále uvádí, že v posuzované věci stěžovatelky obecné soudy (zejména pak soud odvolací) vzaly velmi vážně derogační důvody, pro něž Ústavní soud zrušil jejich původní rozhodnutí, a že vyvinuly dostatečné úsilí, aby objasnily skutečnosti, které podle nich mohly ovlivnit závěry o důvodech zdravotního poškození stěžovatelky.
15. Znalci se při jednání před soudy k otázce pravděpodobnosti ze zdrojů vzniku nákazy poškozené vyjádřili. Zejména vysvětlili, že existují jiné možnosti přenosu, ale též tu skutečnost, že i po řádně vedené desinfekci se na rukou zdravotnického pracovníka nachází, byť v menší míře, mikroorganismy, které mohou být takto přeneseny. Je totiž podle nich třeba vycházet z toho, že vnik infekce je vždy výsledek interakce vztahů a aktuálního zdravotního stavu dotčené osoby. Na tyto argumenty a vysvětlení stěžovatelka ve svém podání nijak nereaguje a setrvává na dichotomii nákazy buď z rukou personálu, či z těla matky, která však ve světle nově provedených důkazů a znaleckých vysvětlení neobstojí.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že ze strany obecných soudů byly odstraněny vady (i skutkové pochybnosti), které jej vedly k původnímu derogačnímu rozhodnutí. Je tu třeba zdůraznit, že se za vzniklého procesního stavu těžiště sporu přesunulo výhradně do oblasti zjišťování vhodných skutkových okolností, do níž však Ústavní soud nemůže zásadně zasahovat.
17. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. K žádosti o přednostní projednání věci Ústavní soud uvádí, že věc projednal, co nejdříve to bylo možné s přihlédnutím k rozsahu spisového materiálu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu