ECLI:CZ:US:2020:2.US.500.20.1
sp. zn. II. ÚS 500/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 29 Nd 405/2019-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodoval o návrhu Okresního soudu ve Znojmě (ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 44/2018) na rozhodnutí o delegaci vhodné podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu, s tím, že věc měla být podle soud přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Domažlicích.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl tak, že věc vedenou u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 44/2018 přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Domažlicích. Dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti daného případu lze u Okresního soudu v Domažlicích očekávat rychlejší a hospodárnější řízení, aniž by bylo možné tento krok vnímat jako neoprávněně zvýhodňující jednu stranu sporu. K tomu dodal, že v obvodu Okresního soudu v Domažlicích se nachází nejvíce pozemků, ohledně nichž je vedeno řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu. Z hlediska hospodárnosti řízení je podle soudu zřejmé, že vedení řízení mezi týmiž účastníky před různými soudy, kdy by byly prokazovány a po právní stránce posuzovány tytéž skutečnosti ohledně restitučních nároků, je neekonomické.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se při posuzování předmětného návrhu odchýlil od své konstantní judikatury, čímž porušil zásadu legitimního očekávání stěžovatele, včetně principu právní jistoty. V textu ústavní stížnosti cituje na podporu svých tvrzení řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně uvádí, že Nejvyšší soud v rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní argumenty či důvody opodstatňující zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné (k tomu srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 3043/19 ze dne 8. 10. 2019 a další). O takový případ se však nyní nejedná.
7. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k důvodným zjištěním, na základě nichž věc přikázal k rozhodnutí Okresnímu soudu v Domažlicích. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých nebylo návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti vyhověno, je zapotřebí uvést, že žádné z těchto rozhodnutí není na danou věc bez dalšího aplikovatelné. Každý z návrhů byl podán z jiného důvodu (většinově na základě podnětu samotných účastníků řízení) a není možné závěry Nejvyššího soudu paušalizovat do takové míry, který by znamenal znemožnění praktického využití institutu delegace podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu.
8. Ústavní soud s přihlédnutím k uvedenému uzavírá, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jeho závěrů jakkoliv zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu