ECLI:CZ:US:2020:2.US.533.20.1
sp. zn. II. ÚS 533/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., (přechodně Věznice Brno), zastoupeného Zdeňkem Koudelkou, advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 3542/2018-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 č. j. 19 Co 127/2018-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2018 č. j. 31 C 75/2017-193, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel svou žalobu vůči České republice - Ministerstvo spravedlnosti opřel o to, že v jeho věci nesprávně postupoval státní zástupce. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, byl ve vazbě. Krajský soud v Brně jej z vazby na základě přijaté peněžité záruky propustil. Ovšem ještě ve Vazební věznici v Brně byl 1. 2. 2016 znova zadržen policií na základě souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně s tvrzením, že je řešeno jeho vydání do Íránské islámské republiky. Dne 3. 2. 2016 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby ve smyslu §81 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Podaný návrh na předběžnou vazbu ovšem Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2015 zamítnul. V rámci odůvodnění usnesení ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 11 Nt 201/2016 soud mimo jiné uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky doposud neobdrželo oficiální žádost o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání. V návaznosti na to podal stěžovatel ústavní stížnost proti souhlasu státního zástupce s jeho zadržením, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1030/16 z 13. září 2016 odmítl. Následně na to, uplatnil stěžovatel 2. 10. 2016 požadavek na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "OdpŠk") u Ministerstva spravedlnosti a pak stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy za protiprávní omezení osobní svobody. I když došlo mezi soudy prvního a druhého stupně k rozporu, zda je souhlas státního zástupce se zadržením rozhodnutí či nikoliv, tyto soudy, včetně soudu dovolacího měly za to, že došlo k promlčení, proto žalobě stěžovatele nevyhověly.
3. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž zamítl dovolání stěžovatele, vyšel z toho, že stěžovatel ve svém dovolání namítal, že dovolacím soudem dosud neřešenou je otázka počátku běhu promlčecí doby za situace, kdy předchozí souhlas státního zástupce se zadržením byl napaden ústavní stížností a rozhodnutí Ústavního soudu je vůči němu jediným možným prostředkem nápravy či alespoň může obsahovat konstatování jeho nezákonnosti. Promlčecí doba by tak měla běžet až od okamžiku, kdy o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že v odborné komentářové literatuře bylo vyloženo, že zadržet osobu, o jejíž vydání jde, může jak státní zástupce, tak policejní orgán. S ohledem na závažnost zásahu do práva na osobní svobodu trestní řád požaduje, aby policejní orgán měl k zadržení zásadně předchozí souhlas státního zástupce. Vzhledem ke specifikům praxe provádění zadržení a významu tohoto opatření pro dosažení účelu vydávacího řízení může ovšem policejní orgán osobu zadržet za stanovených podmínek i bez předchozího souhlasu státního zástupce. Je proto zřejmé, že tvrzenou újmu poškozenému způsobil až zásah orgánů veřejné moci v podobě vlastního zadržení a navazujícího omezení osobní svobody, nikoliv předchozí souhlas státního zástupce se zadržením. Označuje-li proto zákonodárce postup státního zástupce, jímž se vyjadřuje k možnosti budoucího zadržení vydávané osoby, výslovně za "souhlas", dává tím jednoznačně najevo, že proti tomuto zákonem předjímanému opatření svého druhu nelze opravný prostředek v rámci trestního řízení podat. Vydávané osobě totiž svědčí právo domáhat se až přezkumu rozhodnutí soudu, jímž byla vzata do předběžné vazby. Přesto proti možným protiústavním zásahům do práv jednotlivce realizovaných na základě některých opatření orgánů činných v trestním řízení je přípustné podání ústavní stížnosti. Bylo-li výše vyloženo, že předchozí souhlas státního zástupce se zadržením vydávané osoby sám o sobě ještě nemůže vést k omezení osobní svobody vydávané osoby, nemohlo jen jeho prostřednictvím dojít k zásahu do ústavních práv žalobce, které by bylo možné k podané ústavní stížnosti reparovat Ústavním soudem. Překážkou k podání ústavní stížnosti byla též okolnost, že předchozí souhlas státního zástupce se zadržením není rozhodnutím v materiálním slova smyslu a že žalobci byla poskytnuta plnohodnotná ochrana soudem rozhodujícím o uvalení předběžné vazby. Předchozí souhlas státního zástupce se zadržením není, jak vyloženo výše, bezprostředně bez dalšího způsobilý zasáhnout do právní sféry vydávané osoby, podle Nejvyššího soudu tedy není správný závěr odvolacího soudu, že souhlas státního zástupce se zadržením je třeba považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu. Podle Nejvyššího soudu nesprávný úřední postup ústící v újmu na straně žalobce mohl být případně představován až vlastním zadržením a navazujícím omezením osobní svobody ze strany policejního orgánu, aniž by pro to byly splněny výše specifikované zákonné podmínky. K argumentaci rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") lze dodat, že žalobce v poměrech České republiky nebyl v projednávané věci zbaven práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem (zadržením a navazujícím omezením osobní svobody), svůj nárok však uplatnil až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, jejíž počátek je třeba spojovat s tím, jak byla den po dni omezována osobní svobody žalobce. Dodatečně podaná ústavní stížnost tak zjevně nemohla sloužit jako účinný prostředek nápravy a nemohla ovlivnit počátek ani běh promlčecí lhůty. Stěžovateli dle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit v tom, že by Ústavní soud v důvodech svého usnesení konstatoval nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Již vydaný předchozí souhlas státního zástupce tak v žádném případě nezbavuje policejní orgán (ani státního zástupce) povinnosti znovu v celé šíři přezkoumat splnění zákonných podmínek pro zadržení (a/nebo pro podání návrhu na předběžnou vazbu), a to nově k okamžiku, kdy je zvažováno omezení osobní svobody osoby, o jejíž vydání jde.
4. Nejvyšší soud vysvětlil v napadeném usnesení, že speciální úprava promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk, a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Odvolací soud, přes dílčí nesprávnou úvahu o povaze předchozího souhlasu státního zástupce se zadržením a o počátku běhu promlčecí doby, kterou v jejím celku spojoval až s rozhodnutím soudu o propuštění žalobce ze zadržení, dospěl podle Nejvyššího soudu nakonec ke správnému závěru, že podání ústavní stížnosti nemohlo mít vliv na běh šestiměsíční promlčecí doby a žalobcem uplatněný nárok je promlčen. Závěr o promlčení nároku byl přitom určující pro zamítnutí žaloby.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že byl postup při zbavení svobody stěžovatele excesivní a razantně vybočující z mantinelů právního státu dl. čl. 1 odst. 1 Ústavy. Státní zástupce vědomě souhlasil se zadržením, umístěním do policejní cely a podal návrh na vazbu vůči člověku, o kterém věděl, že je českým státním občanem a tedy nemůže být vydán bez svého souhlasu do cizího státu. Nalézací obvodní soud zamítl žalobu i z důvodu absence odpovědnostního titulu. Obvodní soud však vůbec nezohlednil nemožnost vydání státního občana do ciziny bez jeho souhlasu a další skutečnosti, které od počátku vylučovali vydání stěžovatele do Íránu a tedy i důvodnost předběžné vazby a předchozího zadržení. Byl-li postup proti stěžovateli excesivním porušením základních práv, nelze odmítnout jeho žalobu pro údajný nedostatek odpovědnostního titulu.
6. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018, který byl již v době rozhodování Nejvyššího soudu znám a který stanovuje, že nenastane promlčení práva, je-li v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud konstatoval, že i plynutí času může vést k účinku, který je v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatele se stát nemůže dovolávat promlčení pro rozpor s dobrými mravy, pakliže jde o náhradu újmy, kterou stát způsobil excesivním jednáním státních orgánu proti základnímu lidskému právu, jež bylo zjevně protiprávní, neúčelné a nelegitimní. Stát skrze státní zastupitelství zneužil zákonnou úpravu vydávání do ciziny vůči svému státnímu občanovi, aby jej zbavil svobody, a pokud se nyní stát dovolává promlčení, pak zneužití práva opakuje. Stěžovatel navíc uvádí, že promlčecí lhůta 6 měsíců je ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami velmi krátká. Již to samo o sobě je nutno vzít v úvahu, když takto krátkou lhůtu stát zákonem určil speciálně jen ve svůj vlastní prospěch. Stěžovatel dále poukazuje na odlišné hodnocení nalézacího a odvolacího soudu ve věci posouzení, zdaje souhlas státního zástupce rozhodnutím či nikoliv a kdy tedy započala promlčecí doba. Nemají-li jasno v dané otázce soudci, nelze tak spravedlivě požadovat po stěžovateli jako osobě, která byla jednáním státu postižena.
7. V doplnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že právo na svobodu je pod ochranou ESLP. Aby k němu však mohla být podána stížnost, vyžaduje ESLP v praxi vyčerpání ochrany práva u Ústavního soudu, pokud v dané zemi existuje a pokud k němu mají přístup osoby formou své stížnosti, což je i Česká republika. Stěžovatel se tak ocitl v bludném kruhu, kdy vnitrostátní úprava jej nutí využít jen v daném případě žádost o náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti, ale z mezinárodního hlediska by nemohl podat stížnost k ESLP, kdyby v dané věci nevyčerpal ústavní stížnost. Nelze tudíž klást k tíži stěžovateli podání ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva, pokud se jednalo o jediný dostupný prostředek nápravy.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Stěžovatel blíže neobjasnil, jak konkrétně došlo v jeho věci k porušení práva na spravedlivý proces či na ochranu vlastnictví, jen polemizoval se závěry obecných soudů. Ústavní soud se proto zaměřil i na to, zda nedošlo k porušení práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Základního práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny je třeba ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek pominul, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům či namítat neústavnost ustanovení, jež stanoví délku promlčecí doby.
12. Byť stěžovatel zdůrazňuje závažnost zásahu do své osobní svobody zadržením bez zákonného důvodu, podstata nevyhovění jeho žaloby spočívá v tom, že se proti tomu bránil nesprávným způsobem. Včas podaná žaloba na náhradu újmy, vzniklé tvrzeným nezákonným zadržením, by umožnila, aby meritorně byl projednán tvrzený zásah do stěžovatelovy osobní svobody. Nedostatky v postupu stěžovatele pak nemohou být přičítány k tíži žalované straně.
13. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit ústavnost §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jde o otázku, které se již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně věnoval a lze tak odkázat na rozhodnutí, ve kterých ústavnost šestiměsíční lhůty dle citovaného ustanovení aproboval, přičemž konstatoval, že sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2796/12 ze dne 6. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 856/16 ze dne 10. 1. 2017, nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), usnesení sp. zn. I. ÚS 903/13 ze dne 17. 7. 2013 či sp. zn. II. ÚS 2380/11 ze dne 1. 12. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 2796/12 ze dne 6. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 903/13 ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2380/11 ze dne 1. 12. 2011 či sp. zn. I. ÚS 2796/12 ze dne 6. 1. 2014 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého procesu v civilních věcech, a že tato omezení mohou být rozporná s článkem 4 odst. 4 Listiny, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované 6 měsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu.
14. Ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 není případný, neboť se opíral o jiné skutkové okolnosti, než jsou okolnosti stěžovatelovy věci. Rovněž neobstojí tvrzení, že v případě, že si ani soudy nebyly jisty označením postupu státního zástupce (zda se jedná o rozhodnutí či postup), a proto mělo být stěžovateli vyhověno. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil stanovisko obecných soudů (viz výše uvedená rozsáhlá citace z tohoto rozhodnutí v bodech 3 a 4). Je z něj naprosto zřejmý výklad podústavního práva i skutkových okolností případu, které obojí z ústavněprávního pohledu obstojí.
15. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu