ECLI:CZ:US:2020:2.US.535.20.1
sp. zn. II. ÚS 535/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bochňáka, zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 16 Co 309/2019-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. února 2020 napadá stěžovatel výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a brojí proti jeho postupu s tvrzením, že vydáním napadeného rozsudku mělo být porušeno stěžovatelovo ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud se návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje zákonným požadavkům pro ústavní stížnosti stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že uvedený návrh je za konkrétních podmínek dané věci nepřípustnou ústavní stížností. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Citovaná zákonná úprava vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, když ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv a svobod, který přichází do úvahy poté, když náprava před ostatními orgány veřejné moci (zejm. obecnými soudy) již není v rámci předchozích řízení možná.
3. Stěžovatel svým návrhem napadá rozsudek Městského soudu v Praze v postavení odvolacího soudu s tím, že se v textu stížnosti výslovně odvolává na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které činí nepřípustným dovolání proti rozhodnutím ve věcech, kde hodnota peněžitého předmětu řízení nepřesahuje částku 50 000 Kč. Nicméně vzhledem k okolnostem obsaženým ve stížnosti a přiložených rozhodnutích obecných soudů je patrné, že se stěžovatelův spor týká vztahu ze spotřebitelské smlouvy (variabilní životní pojištění), kde dovolání není ze zákona nepřípustné (spolu se spory ohledně pracovněprávních nároků jde o výjimku z kategorie tzv. bagatelních věcí). A jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání proti němu není přípustné, použije se při posuzování zachování lhůty pro podání dovolání §240 odst. 3 o. s. ř., který stanovuje prodlouženou dovolací lhůtu v trvání tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 19. prosince 2019, a je tak bezpečně zřejmé, že prodloužená lhůta pro podání dovolání ještě neuběhla, stěžovatel má stále dostatečný časový prostor tento opravný prostředek využít a dovolání k Nejvyššímu soudu podat.
4. Postup realizovaný tímto odmítnutím ústavní stížnosti Ústavní soud zvolil za daných okolností v zájmu procesní ekonomie a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jelikož jinak by přicházela v úvahu již jen varianta zrušení rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedovoleného omezení práva na přístup k soudu právě pro nesprávné poučení o právu podat dovolání (srov. např. nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 nebo nález ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18), což by však v opakovaném řízení před odvolacím soudem pro stěžovatele procesně znamenalo především opravu poučení o přípustnosti dovolání. Takto může stěžovatel relativně rychle dosáhnout přinejmenším (kvazi)meritorního přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu před Nejvyšším soudem v rovině "pouhé" zákonnosti (oproti náročnějšímu přezkumu před Ústavním soudem, kde se pojmově vyžaduje ústavněprávní rozměr). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj