ECLI:CZ:US:2020:2.US.537.20.1
sp. zn. II. ÚS 537/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Danyho Kratochvílů, zastoupeného JUDr. Janou Švábovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Pod Nádražím 289, Hořovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 66 ICm 3187/2014-421, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 104 VSPH 52/206-456 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 29 ICdo 145/2017-527, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka P. Kratochvíla sp. zn. KSPH 66 INS 9013/2014 (dále jen "dlužník"), se podává, že žalobkyně - společnost Záveská a spol., v. o. s. (dále jen "žalobce") se vůči stěžovateli v postavení žalovaného domáhala určení neúčinnosti darovací smlouvy, jejímž obsahem byly nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozsudku krajského soudu. Tyto nemovitosti, původně ve vlastnictví dlužníka, byly bezúplatně převedeny na stěžovatele v roce 2013. Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno v roce 2014, přičemž téhož roku byla podána i předmětná žaloba.
3. Krajský soud shora označeným rozsudkem určil, že právní úkon dlužníka spočívající v bezúplatném převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele, je vůči věřitelům neúčinný. Soud posoudil bezúplatný převod nemovitostí jako právní úkon učiněný s úmyslem dlužníka zkrátit uspokojení věřitelů. Tento úmysl musel být podle zjištění soudu stěžovateli znám (mj. jde o syna dlužníka). Při posuzování sporu soud vycházel rovněž z důkazů prokazujících ekonomickou situaci dlužníka v době uzavření darovací smlouvy.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že z provedených důkazů vyšlo najevo, že dlužník po darování sporných nemovitostí stěžovateli přestal hradit splatné závazky a již dva roky před darováním nemovitostí vykazoval výsledek jeho hospodaření ztrátu.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shora označeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil dovolací instanci k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. K tomu dodal, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, kterou následně i citoval (v tomto směru si Ústavní soud pro stručnost dovoluje odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí dopustily libovůle, a to v důsledku nerespektování kogentní normy a judikatury. Opakovaně namítá, že v okamžiku bezúplatného převodu sporných pozemků nebyl úpadce v úpadku a ani mu nehrozil, což měly osvědčit předložené důkazy. Tyto důkazy však obecné soudy podle stěžovatele nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel dále tvrdí, že mu nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu doručeno, resp. nebylo doručeno jeho právní zástupkyni, čímž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí primárně proti právnímu hodnocení důkazů obecnými soudy. Avšak zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelem vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a relevantní judikaturou. Poukázat lze také na způsob, jakým se soudy vypořádaly s důkazy, navrhovanými stěžovatelem k prokázání majetkové (finanční) situace dlužníka v okamžiku sporného převodu nemovitostí.
10. Ústavní soud obdobně hodnotí též námitku stěžovatele stran doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel pravděpodobně opomněl, že se v okamžiku rozhodování o dovolání nacházel v úpadku. Zájmy stěžovatele stran majetkové podstaty proto v této fázi řízení zastupoval insolvenční správce jmenovaný soudem.
11. Lze shrnout, že v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces. Argumenty stěžovatele tedy nedosahují ústavněprávního rozměru. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu