ECLI:CZ:US:2020:2.US.545.20.1
sp. zn. II. ÚS 545/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019 č. j. 13 Co 187/2019-650 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 5. 2019 č. j. Nc 363/2018-356, 9 P a Nc 143/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že jimi byly upraveny poměry ke stěžovatelovým dvěma nezletilým dětem pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů. Okresní soud Brno-venkov rozhodl svým rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 mimo jiné tak, že nezletilé děti otce, stěžovatele, a matky, svěřuje do péče matky, stěžovateli stanovil oprávnění ke styku a zároveň stanovil, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé A. 90.000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. E. částku 90.000 Kč měsíčně, s tím, že 30.000 Kč bude splatných k rukám matky a 60.000 Kč na matkou založený účet. Krajský soud v Brně rozsudek změnil mimo jiné tak, že snížil výživné u nezl. A. E. na částku ve výši 80.000 Kč, avšak k rukám matky bude u nezl. A. hrazena částka ve výši 40.000 Kč měsíčně u nezl. A. E. částka ve výši 30.000 Kč měsíčně a u obou dětí hrazeno 50.000 Kč na matkou založený účet.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s uloženou výší výživného. Rozporuje provedené hodnocení důkazů a tvrdí, že mezi učiněnými skutkovým zjištěními a provedenými důkazy se nacházely výrazné rozpory, které odvolací soud ještě prohloubil. Stěžovatel uvádí, že skončil na základě postupu matky dětí v exekuci a schyluje se k jeho trestnímu stíhání pro neplacení výživného. Ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele učinil soud prvního stupně závěr, že stěžovatel měl jen za rok 2019 celosvětové příjmy v řádech stamilionů Kč. Odvolací soud následně došel ke skutkovému zjištění, že stěžovatel disponuje rovněž jinými příjmy, než jsou uvedeny v daňových přiznáních, tedy odměnou za výkon funkce jednatele společnosti X, a to (ve shodě se soudem prvního stupně), že stěžovatel je faktickým vlastníkem společnosti X, z čehož vyplývá, že zisk generovaný společností X lze v širším slova smyslu považovat za disponibilní majetek stěžovatele. S těmito závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obdobně jako v případě, jejž řešil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13. Stěžovatel poukazuje na to, že nebyl ani vyzván k vysvětlení, jak byla spotřebována částka ve výši cca 184 milionů Kč za prodej jeho společnosti X, a že je usuzováno na jeho nadstandardní majetkové poměry jen z důvodu vlastnictví nemovitostí v hodnotě několika desítek milionů Kč. Stěžovatel nerozporuje, že dotčené nemovitosti vlastnil. Avšak vložil je do nadace XY ve prospěch členů své rodiny tak, aby byli potomci zajištěni z hlediska bydlení, studia, spoření atd., kdyby se stěžovateli něco stalo, což je v praxi běžným dlouhodobým účelem nadace. Převedení majetku do nadace je fakt, s nímž soud podle stěžovatele musí pracovat a zohlednit jej. Výsledkem je přitom skutečnost, že stěžovatel nemá k financím přístup a vše je v rukou exekutora, neboť stěžovateli je vyplácena pouze nezabavitelná částka a nebýt nadace XY, nebylo by jak se o členy rodiny postarat. Samotná skutečnost prodeje společnosti X za 184 milionů Kč ještě nevypovídá nic o tom, zda má stěžovatel tyto peníze dodnes k dispozici na hrazení podle něj přemrštěného výživného.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své základní právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na nesouhlasu s výši vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Krajský soud ve svém rozhodnutí své závěry odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat rozporné s principy práva na spravedlivý proces a jeho závěry nejsou z hlediska ústavně právního nepřijatelné. Odkaz na citované rozhodnutí Ústavního soudu je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí vychází z jiných skutkových okolností než je případ stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti vůbec nemá ústavně právní dimenzi, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu