ECLI:CZ:US:2020:2.US.548.20.1
sp. zn. II. ÚS 548/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. J., zastoupené Mgr. Zdeňkou Vopěnkovou, advokátkou, se sídlem Praze, Školská 32, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 25 Co 371/2019-788 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. srpna 2019 č. j. 0 P 30/2015-648, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 8. 2019 (nesprávně označeno datem 27. 7. 2019) č. j. 0 P 30/201-648 soud vyhověl návrhu M. Ch. T. (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) na vydání předběžného opatření, když rozhodl, že nezletilá G. se předává do péče otce žijícího v USA, a to na dobu od 30. 8. 2019 od 8:30 hod. do 30. 8. 2020 do 8:30 hod., přičemž matka (stěžovatelka) je oprávněna se s nezletilou stýkat v době vánočních prázdnin od 21. 12. 2019 od 19:00 hod. do 4. 1. 2020 do 8:30 hod, dále v době letních prázdnin od 4. 7. 2020 od 19:00 hod. do 8. 8. 2020 do 19:00 hod., mimo tyto termíny pak každé pondělí, středu, pátek a neděli prostřednictvím komunikačních prostředků (Skype apod.) v době od 21:30 hod. do 22:30 hod. středoevropského času. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 25 Co 371/2019-788 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
2. Stěžovatelka s usneseními soudů nesouhlasí a domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život, jakož i do práva obou nezletilých dětí na styk s oběma rodiči. I když si uvědomuje, že tato úprava vztahů je jen předběžná, stěžovatelka zdůraznila, že ani při tomto rozhodování by soudy neměly preferovat jen jednoho z rodičů. Při podrobném popisu skutkových okolností daného případu zejména uvedla, že otec podal před rokem a půl návrh na změnu výchovy, spojený s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal svěření nezletilé do své péče. Návrh odůvodnil tím, že nezletilá (které v té době bylo 10 let) si přeje se do USA přestěhovat. Dále uvedl, že stěžovatelka se k nezletilé chová agresivně a fyzicky a psychicky jí trestá (zamyká jí ve sklepě, v šatníku, bije jí do hlavy, propadá záchvatům zuřivosti) a řádně se o nezletilou nestará. Stěžovatelka s návrhem otce nesouhlasila a vůči jeho tvrzením se zásadně ohradila. Uvedla také, že otec trpí dlouhodobým psychickým onemocněním. Návrh otce byl zamítnut s tím, že v péči matky nebyly zjištěny žádné nedostatky, a že otec neprokázal naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů. Zamítavé usnesení bylo následně potvrzeno odvolacím soudem. Dne 3. 1. 2019 podal otec další návrh na vydání předběžného opatření, jímž se opět domáhal předání nezletilé do své péče. Návrh odůvodnil jednak přáním nezletilé a jednak tím, že nezletilá je v péči matky ohrožována na životě a zdraví, protože matka se k nezletilé údajně chová agresivně, bije ji, shodila ji ze schodů a v prosinci se ji dokonce pokusila utopit ve vaně. Dne 10. 1. 2019 se ve věci konalo ústní jednání, při kterém byla stěžovatelka s návrhem otce seznámena. Uvedla, že s návrhem otce a se svěřením nezletilé do jeho péče nesouhlasí. Podle ní je dcera otcem dlouhodobě ovlivňována a její věk je prý příliš nízký, aby její přání mohlo být prvořadým kritériem pro rozhodování soudu. Dne 20. 8. 2019 podal otec návrh na vydání dalšího předběžného opatření, jímž se domáhal svěření nezletilé do své péče na další rok (tj. do 30. 8. 2020), který odůvodnil tím, že nezletilá si přeje v USA zůstat. S návrhem otce byla stěžovatelka opět seznámena až při ústním jednání soudu dne 27. 8. 2019. S návrhem nesouhlasila a opět poukázala na to, že otec není psychicky zdráv. Uvedla, že má obavu, že otec bude proti ní nezletilou i nadále negativně ovlivňovat, což povede k narušení jejího vzájemného vztahu s nezletilou. Soud následně vydal usnesení na spisovém č.l. 648, kterým otcově návrhu vyhověl, a nezletilou na další rok svěřil do jeho péče. Městský soud v Praze toto předběžné opatření svým usnesením na č.l. 788 potvrdil. Stěžovatelka zdůraznila, že napadené předběžné opatření je způsobilé zásadním způsobem poznamenat budoucí vztah stěžovatelky a nezletilé, stejně jako vztah nezletilé a jejích prarodičů. Stejně tak má i v jiných oblastech potenciál ovlivnit celý budoucí život nezletilé (zejména v oblasti jejího vzdělávání). Proto - i když se formálně jedná o rozhodnutí dočasné - může zasáhnout do práva na soukromý a rodinný život účastníků, jakož i do jejich dalších základních práv. Stěžovatelka dále obsáhle argumentovala ve prospěch svého názoru, že ve věci nebyl dostatečně objasněn skutkový stav, že nebyly dány důvody pro vydání předběžného opatření, že zájem nezletilé nebyl odpovědně zhodnocen a úprava styku s nezletilou je z jejího hlediska nedostatečná, a že v řízení docházelo k průtahům.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanovuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona. Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte." V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.
4. K otázce způsobilosti předběžného opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
5. Je nutno ale také zdůraznit, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně krátkodobým provizoriem a ne, z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé, "kvazidefinitivním" rozhodnutím. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí postupovat co nejefektivněji, aby mohlo být rozhodnuto bez zbytečného odkladu ve věci samé. S ohledem na veškeré okolnosti a specifika případu (bydliště otce ve Spojených státech amerických, zjištěné přání dítěte atd.) se ale nejeví, že by vydané předběžné opatření trpělo ústavněprávními deficity. Ústavní soud rovněž neshledal, že by v dané věci při rozhodování soudů docházelo k neodůvodněným prodlevám, tedy ani z tohoto hlediska se nejeví, že by byla namístě zásadnější ingerence ze strany soudního orgánu ochrany ústavnosti.
6. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Stěžovatelka má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, primárně samotnými obecnými soudy.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu