ECLI:CZ:US:2020:2.US.564.19.1
sp. zn. II. ÚS 564/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A., právně zastoupeného Mgr. Veronikou Husičkovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 10, Kyjov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 25 Cdo 992/2018-288 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017 č. j. 20 Co 254/2017-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného trestního spisu a spisu civilních soudů zjistil následující. Nyní posuzovaná věc vznikla na pozadí dlouholetého sousedského a v širším pojetí i příbuzenského sporu mezi stěžovatelem a S. Š. (pro zjednodušení dále jen "žalovaný," a to bez ohledu na typ řízení). Situace vyvrcholila tím, že - stručně řečeno - žalovaný neoprávněně vstoupil na stěžovatelův pozemek, kde nechal pokácet nebo ořezat větve několika stromů a keřů rostoucích na rozhraní svých nemovitostí a nemovitostí stěžovatele. Trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 6. 2015 č. j. 2 T 98/2015-78 byl žalovaný shledán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody a přečinu poškození cizí věci, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku, jakož i povinnost nahradit stěžovateli škodu ve výši 48 610 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podal tudíž žalobu na náhradu škody (ceny zvláštní obliby) v celkové výši 500 000 Kč.
3. O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 14 C 262/2015-172 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 475 000 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Prvostupňový soud přihlédl k tomu, že žalovaný dlouhou dobu marně usiloval o to, aby byly odstraněny části stěžovatelových stromů, jež přesahovaly nad jeho nemovitosti a údajně je poškozovaly. I navzdory tomu ale považoval jednání žalovaného za svévolné. Cenu zvláštní obliby lze však stěžovateli přiznat pouze ve vztahu k poškozené hrušni, resp. její větvi, na níž se před léty oběsil stěžovatelův přítel. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí a zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 25 000 Kč (výrok I), potvrdil výroky II a III prvostupňového rozhodnutí (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). V odůvodnění vyložil pojmy "svévole" a "škodolibost" s tím, že je na poškozeném, aby prokázal jak úmyslné počínání škůdce, tak i jeho zvýšenou intenzitu. S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu však konstatoval, že daný skutek nebyl učiněn ani ze škodolibosti, ani ze svévole, tj. nejednalo se o zcela neopodstatněný zásah do práv stěžovatele spojený s potěšením ze škodného jednání. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zamítl dovolání proti potvrzujícímu výroku II rozsudku krajského soudu a odmítl dovolání ve zbylém rozsahu (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění se dovolací soud podrobně vyjádřil k podmínkám přiznání ceny zvláštní obliby podle §2969 občanského zákoníku, jakož i k obsahu pojmů "svévole" a "škodolibost," načež dospěl k závěru, že krajský soud je vyložil správně. Dle dovolacího soudu krajský soud nepochybil ani v posouzení toho, zda žalovaný s ohledem na skutkové okolnosti případu jednal škodolibě nebo svévolně.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel úvodem rekapituluje skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí. Jádro jeho argumentace spočívá v tvrzení, že odvolací a dovolací soud nesprávně interpretovaly a aplikovaly §2969 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož "poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby." Stěžovatel má za to, že obecné soudy nedostatečně rozlišily pojmy svévole a škodolibosti, neboť u obou zvolily stejné východisko - potěšení ze způsobení škody. Na to navazuje stěžovatelova argumentace, že jednání žalovaného bylo úmyslné, představovalo neopodstatněný zásah do stěžovatelových práv, cíl žalovaného spočíval jenom v poškození stromů (nikoli např. v ochraně sousedních nemovitostí) a žalovaný jednal s naprostou lhostejností a bez jakékoliv úcty k právům jiných osob. Z toho důvodu nelze akceptovat závěr obecných soudů, že jednání žalovaného nebylo zcela bezúčelné. Navíc s ohledem na skutkové okolnosti případu je nutné dospět také k závěru, že úmysl žalovaného vykazoval zvýšenou intenzitu. V nyní posuzované věci proto byly splněny podmínky pro přiznání ceny zvláštní obliby, a pakliže to obecné soudy nerespektovaly, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel uvádí, že dovolací soud rozhodl v rozporu se svým rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, na který stěžovatel v dovolacím řízení poukazoval. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít také v důsledku toho, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jeho tvrzeními a argumenty, nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a zatížily je vadou svévole.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. První okruh stěžovatelových námitek se týká způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly pojmy "svévole" a "škodolibost." Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že otázka (judikaturního) vymezení obsahu, resp. definičních znaků uvedených pojmů dle §2969 odst. 2 občanského zákoníku je otázkou práva podústavního, nikoli ústavního. Pakliže stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti požaduje, aby je Ústavní soud vymezil a stanovil hranice mezi nimi, staví jej do role, která mu nepřísluší, totižto do role čtvrté, "superrevizní" instance v soustavě obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Navíc nelze přehlédnout, že obecné soudy se při interpretaci obsahu pojmů "svévole" a "škodolibost" dle §2969 odst. 2 občanského zákoníku silně inspirovaly důvodovou zprávou k občanskému zákoníku a komentářovou literaturou; některé části odůvodnění napadených rozhodnutí, proti nimž stěžovatel brojí, jsou dokonce takřka doslovnou citací důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, případně komentářové literatury. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy postupovaly při jejich interpretaci zcela svévolně, nelogicky nebo nepředvídatelně.
9. K druhému okruhu stěžovatelových námitek Ústavní soud uvádí, že - jak již bylo naznačeno výše - zásadně není oprávněn hodnotit nebo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, byly-li dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Výjimku z této zásady "nepřehodnocování důkazů" lze učinit tehdy, dopustily-li se obecné soudy při shromažďování, provádění a hodnocení důkazů tzv. kvalifikovaných vad, přičemž vzhledem k obsahu námitek stěžovatele by bylo možné uvažovat především o vadě spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, je-li hodnocení důkazů výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu. Jinými slovy, tato kvalifikovaná vada dokazování bude Ústavním soudem konstatována například tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají-li jejich skutková zjištění při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení z provedených důkazů nebo jsou-li skutková zjištění obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18, bod 14; usnesení sp. zn. III. ÚS 3026/19 ze dne 12. 11. 2019, bod 15]. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal. V předmětném řízení před obecnými soudy byla shromážděna celá řada důkazů a obecné soudy je vyhodnocovaly relativně svědomitým a komplexním způsobem. Z obsahu napadených rozhodnutí pak plyne, že obecné soudy kladly při rozhodování důraz zejména na okolnosti, které předcházely činu žalovaného (dlouhodobě narušené sousedské vztahy; eskalace sporů; marná snaha žalovaného domoci se odstranění větví stromů, které zasahovaly nad nemovitosti žalovaného a údajně je poškozovaly), lokaci pokácených nebo ořezaných stromů (s výjimkou druhotného poškození jednoho stromu se jednalo o stromy nacházející se v blízkosti nemovitostí žalovaného) a tvrzenou, resp. možnou motivaci žalovaného k pokácení nebo ořezání stromů na pozemku stěžovatele (snaha ochránit své nemovitosti před dalším poškozením). Na základě toho dovodily, že žalovaný nejednal ani svévolně, ani škodolibě, pročež stěžovateli nelze přiznat cenu zvláštní obliby za poškozené stromy. Byť se závěry odvolacího a dovolacího soudu mohou stěžovateli jevit jako necitlivé a byť lze mít na lidské úrovni jisté pochopení pro jeho rozhořčení nad poškozením či dokonce zničením některých stromů na jeho zahradě, Ústavní soud musí konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou zatížena vadou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Verze skutkových okolností případu, ke které se nakonec přiklonil krajský i Nejvyšší soud, má dostatečnou oporu v provedených důkazech a není nesmyslná nebo nelogická.
10. Třetí okruh stěžovatelových námitek se týká údajné nekonzistence judikatury Nejvyššího soudu, resp. nepředvídatelnosti jeho rozhodování. Ústavní soud neshledal ani tuto námitku důvodnou neboť, jak již dostatečně vyložil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 na nyní posuzovanou věc nedopadá. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že jako protiústavní se nejeví ani nákladové výroky rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
1. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl nyní posuzovanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu