ECLI:CZ:US:2020:2.US.608.20.1
sp. zn. II. ÚS 608/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kováře, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 1170/2019-225, č. j. 21 Cdo 1171/2019-228 a č. j. 21 Cdo 1172/2019-230, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2018 č. j. 27 Co 166/2018-177 a č. j. 27 Co 167/2018-180 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. března 2017 č. j. 20 C 32/2016-63, ve znění opravných usnesení ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 20 C 32/2016-91, ze dne 7. srpna 2018 č. j. 20 C 32/2016-162 a ze dne 8. srpna 2018 č. j. 20 C 32/2016-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Dále namítá porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 věty první Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem ze dne 7. března 2017 č. j. 20 C 32/2016-63 vyhověl žalobě společnosti Eko Garden, s. r. o. v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník") a konstatoval neexistenci zástavního práva dle smlouvy z roku 1992 ve prospěch stěžovatele, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, je možno v případě promlčení zástavního práva žalovat na určení jeho zániku a tak dosáhnout jeho výmazu z katastru nemovitostí. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel dne 4. dubna 2017 odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154 byl pro stěžovatele nepříznivý rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 13. srpna 2018 dovolání. Dne 7. srpna 2018 bylo Okresním soudem ve Zlíně vydáno pod č. j. 20 C 32/2016-162 opravné usnesení, kterým byl opraven výrok I. jeho rozsudku ze dne 7. března 2017 ohledně označení jedné nemovitosti. Proti tomuto opravnému usnesení podal stěžovatel téhož dne odvolání s tím, že opravovaná chyba nebyla chybou soudu, ale šlo o nesprávné označení nemovitosti obsažené již v podané žalobě. Dne 8. srpna 2018 bylo Okresním soudem ve Zlíně vydáno pod č. j. 20 C 32/2016-165 další opravné usnesení, kterým byl opraven výrok II. jeho rozsudku ze dne 7. března 2017 ohledné označení jedné nemovitosti. Proti tomuto dalšímu opravnému usnesení podal stěžovatel téhož dne odvolání s tím, že opravovaná chyba nebyla chybou soudu, ale šlo o nesprávné označení nemovitosti obsažené již v podané žalobě. Dne 21. září 2018 byla odvolacím Krajským soudem v Brně k odvolání stěžovatele vydána dvě usnesení č. j. 27 Co 166/2018-177 a č. j. 27 Co 167/2018-180, kterým byla vydaná opravná usnesení nalézacího soudu potvrzena. Proti těmto dvěma potvrzujícím usnesením odvolacího soudu podal stěžovatel dne 11. prosince 2018 dovolání. Napadenými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 1170/2019-225, č. j. 21 Cdo 1171/2019-228 a č. j. 21 Cdo 1172/2019-230 byla obě podaná dovolání stěžovatele odmítnuta.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva, a to konkrétně ustanovení o promlčení obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, jakožto i ustanovení §§1 a 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť nesprávně dovodily, že promlčení zástavního práva k nemovitostem umožňuje konstatovat soudním rozhodnutím jeho neexistenci a následné pak výmaz takovéhoto práva z katastru nemovitostí, a že je možné bez iniciativy vedlejšího účastníka řízení opravit jím způsobené chybné označení nemovitosti v žalobě a takto chybně převzaté do výroku rozsudku, a navíc nevedly vedlejšího účastníka k čestnému splnění jeho povinností v podobě zaplacení dvou úvěrů, které vedlejší účastník od právního předchůdce stěžovatele (banky) obdržel; nadto Nejvyšší soud nevypořádal relevantní argumentaci stěžovatele obsaženou v jeho dvou dovoláních. Stěžovatel totiž ve svém prvním dovolání Nejvyššímu soudu navrhl, aby jím již vyřešené otázky týkající se důsledků promlčení zástavního práva k nemovitostem podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, a vliv tohoto promlčení na další trvání takovéhoto zástavního práva a možnost podání žaloby na určení neexistence takovéhoto zástavního práva, byly posouzeny jinak než například v jeho rozhodnutí ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009. Dle názoru stěžovatele měla být dovolacím soudem jím podaná dovolání posouzena meritorně, protože stěžovatelem nastolené otázky doposud dovolací soud neřešil. Podle stěžovatele námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem měla být vyhodnocena v kontextu ústavněprávních hodnot jako námitka nemravná.
4. Stěžovatel rovněž namítá zásah do svého práva na zákonného soudce, neboť se domnívá, že soudní spor o určení neexistence dvou zástavních práv k nemovitostem nespadá pod vymezení pojmu "rozhodování ve věcech obchodních", jak je uvedeno v rozvrhu práce Okresního soudu ve Zlíně, a proto neměl podanou žalobu vedlejšího účastníka proti stěžovateli u Okresního soudu ve Zlíně projednávat a rozhodovat o ní samosoudce Mgr. Tomáš Gargulák, neboť tato nespadala do působnosti jeho soudního oddělení 20 C.
5. Stěžovatel namítá, že nákladové výroky (výrok II. usnesení dovolacího soudu, výrok II. rozsudku odvolacího soudu a výrok 10. rozsudku nalézacího soudu) jsou vůči němu nespravedlivé a příliš "tvrdé", a to nejen z důvodu nemravného chování vedlejšího účastníka, který dluhy neplnil a neplní, ale i pro to, že vedlejší účastník nikdy neupozornil stěžovatele na to, že hodlá podat žalobu na určení neexistence zástavních práv, protože mu sdělil pouze to, že podá žalobu na určení promlčení zástavních práv, kterou však nepodal. Stěžovatel byl s podáním žaloby na určení promlčení zástavních práv srozuměn, avšak vedlejší účastník podal proti stěžovateli žalobu jinou, a to žalobu na určení neexistence zástavních práv. Stěžovatel dále polemizuje i s opravnými usneseními a uvádí, že není úkolem soudu, aby napravoval případné chyby obsažené v žalobě, neboť to je přece věcí žalobce (tedy vedlejšího účastníka), jeho pečlivostí, jak předmětné nemovitosti správně a řádně označí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva a s procesními postupy obecných soudů. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Posouzení, zda věc spadá do otázek obchodního či občanského práva, je jen interpretací podústavního práva, a proto bez dalšího nemůže založit zásah do práva na zákonného soudce. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu setrvat na své dosavadní judikatuře ohledně zániku zástavního práva nelze vykládat jako zásah do práva stěžovatele na přístup k soudu. Ani posouzení naplnění podmínky porušení dobrých mravů či aplikace moderačního práva u náhrady nákladů řízení nejsou otázkami, které by bez dalšího přenášely posouzení podústavního práva do ústavní roviny. Otázka rozhodnutí soudu, zda vydá opravné usnesení, pokud zjistí, že došlo k chybě na jeho straně (což je i posouzení podání nikoli podle jeho formy, ale podle jeho obsahu), zpravidla nepřekračuje rovinu podústavního právního posouzení.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu