ECLI:CZ:US:2020:2.US.610.20.1
sp. zn. II. ÚS 610/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lockhart, a. s., se sídlem Vladislavova 17, Praha 1, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 9, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2019, č. j. 6 Afs 147/2019-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2019, č. j. 6 Af 37/2018 - 39, bylo vyhověno žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 9. 2018, č. j. 39302/18/5200-11435-711918, kterým správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od ledna 2012 do prosince 2012 ze dne 29. 3. 2018, č. j. 2509885/18/2001-52522-110763. Ten byl vydán Finančním úřadem pro hlavní město Prahu a byla jím podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), doměřena daň z příjmů právnických osob nižší o částku 239 020 Kč, stanovená na základě výsledku postupu k odstranění pochybností o dodatečném daňovém přiznání ze dne 27. 9. 2017.
3. Za předmět sporu v projednávané věci odvolací správní orgán označil oprávněnost uplatnění odečtu daňové ztráty dle §34 odst. 1 zákona o daních z příjmů na ř. 230 dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, v důsledku čehož žalobce snížil svůj základ daně a svoji výslednou daňovou povinnost. Daňová ztráta uplatněná žalobcem v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2012 byla složena z daňové ztráty za zdaňovací období roku 2010 ve výši 15 756 623 Kč a za zdaňovací období roku 2011 ve výši 91 610 Kč.
4. Městský soud žalobní argumentaci stěžovatelky přisvědčil, když uzavřel, že omezující podmínky dané §38p zákona o daních z příjmů není možné aplikovat s ohledem na přijetí daňového řádu, na nové vymezení cíle správy daní a rovněž s odkazem judikaturu Nejvyššího správního soudu k dané otázce. Daňový řád podle právního názoru městského soudu již nevychází z fiskálního cíle tak, jak vycházel předcházející zákon o správě daní a poplatků a ostatně i zákon o daních z příjmů v předmětném §38p.
5. Nejvyšší správní soud však stran aplikace omezujícího §38p zákona o daních z příjmů posléze rozhodl opačně. Nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu tak bylo rozhodnuto v právní věci stěžovatelky tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2019, č. j. 6 Af 37/2018 - 39, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
8. V projednávaném případě se stěžovatelka nachází v situaci, kdy momentálně probíhá řízení před městským soudem. Teprve poté se bude moci obrátit na Ústavní soud (pakliže se změna rozsudku městského soudu fakticky dotkne toliko inkorporace závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v této věci); nelze ale ani vyloučit, že bude případně moci podat dokonce přípustnou (opakovanou) kasační stížnost. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v každém případě řízení před správními soudy dosud nebylo skončeno.
9. Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím městského soudu o žalobě po vydání kasačního rozhodnutí (a event. i Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti), mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů; pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí městského, event. rovněž Nejvyššího správního soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V každém případě by mělo platit, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, nemůže-li se stěžovatel domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.
10. Nebude-li přitom stěžovatelka v řízení před městským soudem (a v případném řízení o kasační stížnosti) úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení po nyní napadeném rozsudku.
11. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před správními soudy definitivně ukončeno napadenými rozhodnutími. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně stěžovatelka přesah vlastních zájmů ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení ani netvrdí.
12. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj