ECLI:CZ:US:2020:2.US.633.20.1
sp. zn. II. ÚS 633/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. VTOS věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Uherský Brod, Hradišťská 213, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2019-1672 ze dne 21. 1. 2020 a proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2015-1636 ze dne 24. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o obnovu trestního řízení. Stěžovatel byl v původním řízení odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 7/2015 ze dne 12. 1. 2016 pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost uhradit synovi zemřelého 500 000 Kč. Proti tomuto rozsudku si podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 5. 4. 2016 pod sp. zn. 2 To 20/2016 tak, že sice částečně zrušil napadaný rozsudek, ale jen ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci si podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016 pod sp. zn. 11 Tdo 1318/2016 tak, že se toto dovolání odmítá. Podle prakticky nezměněného rozsudku krajského soudu stěžovatel prodával od roku 2010 do října 2014 na různých místech v okolí Třince pervitin tam konkrétně popsaným osobám. S tímto stěžovatel souhlasil a neodvolával se proti tomu. Jádrem sporu se stala ta část rozsudku, podle které byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem dle §283 odst. 1, 4 a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tak, že v období od ledna 2014 do 16. 3. 2014 na různých místech Třince opakovaně prodal k dalšímu užití blíže nezjištěné množství pervitinu poškozenému, přičemž i v důsledku toho došlo u poškozeného k masivnímu krvácení do měkkých plen mozkových, což vedlo k jeho úmrtí. Stěžovatel již v původním soudním řízení rozporoval příčinnou souvislost mezi prodejem pervitinu a smrtí poškozeného.
3. Právě další důkazy, jimiž chtěl stěžovatel rozporovat tuto příčinnou souvislost, předložil i v žádosti o obnovu řízení, která nebyla napadenými rozhodnutími povolena. Jednalo se o znalecký posudek Doc. Loyky CSc., znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství a zápis o výpovědi svědka, kterého stěžovatel navrhoval vyslechnout. Avšak obecné soudy napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 7/2015 ze dne 24. 9. 2019, potvrzeným napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 98/2019 ze dne 21. 1. 2020 rozhodly, že obnova řízení nebude povolena.
4. Vrchní soud ve svém napadeném rozhodnutí své závěry odůvodnil tak, že argumentace stěžovatele k problematice posmrtné ztuhlosti těla poškozeného neobstojí, neboť z výpovědi znalců z odvětví soudního lékařství v rámci hlavního líčení jasně vyplývá, že závěry znaleckého posudku o době úmrtí jsou platné jak pro případ, že v době ohledání posmrtná ztuhlost rozvinuta byla, tak pro případ opačný. V tomto směru poukázal na vyjádření znalců u hlavního líčení na č. l. 1176: ,,takže kdybychom stanovovali interval (ve kterém došlo k úmrtí poškozeného - poznámka stížnostního soudu), přesný časový interval asi stanovit nemůžeme vzhledem k tomu, že byla rozvolněná posmrtná ztuhlost při pitvě, ovšem nevíme, jak byla na místě, jestli byla zachována nebo ne, ale spíše ne, tak já bych zvažoval časový interval minimálně tří a více dnů, tak do týdne...". Za této situace shledal Vrchní soud požadavek obhajoby, aby povolení obnovy řízení bylo opřeno o znalecký posudek MUDr. Loyky, jakož o případný výslech K., jako neodůvodněný. K problematice výpovědi svědka E. S. je třeba říci, že se jedná opět o selektivní hodnocení jeho výpovědi bez přihlédnutí k důkazní situaci vyplývající ze spisu ke dni vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Možnost, že E. S. připadá ze strany obhajoby do úvahy jako svědek, se nabízela již v přípravném řízení, přičemž obhajobou zpochybňovaný úřední záznam ze dne 20. 3. 2014 na č. l. 712 - 714, který slouží jako zdroj informací o tom, které osoby je třeba případně vyslechnout jako svědky, zachycuje informaci o tom, že E. S. uvedl, že byl u syna v pokoji včerejšího dne, to vše za situace, kdy jeho syn v průběhu trestního řízení jednoznačně uvedl v souladu s tímto konstatováním, že návštěva jeho otce se odehrála dne 19. 3. 2014. Pokud nyní obhajoba poukazuje na údajnou schizofrenii M. S., nelze přehlédnout, že svědek M. S. byl vyslechnut jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, a z obsahu jeho výpovědi vyplývá přesvědčivé a strukturované vylíčení všech rozhodných skutečností, takže o ovlivnění jejího obsahu údajným duševním onemocněním v daných chvílích nelze uvažovat. Za dané situace tedy vrchní soud shledal, že způsob, jímž se krajský soud vypořádal s výpovědí E. S., lze označit za přiléhavý, a ani z výpovědi tohoto svědka nevyplývají skutečnosti, které by mohly odůvodňovat povolení obnovy řízení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokračoval ve skutkové argumentaci obdobně jako v řízení o povolení obnovy řízení. Polemizoval jak se závěry o posmrtné ztuhlosti těla poškozeného, tak i s tím, jak byla zhodnocena výpověď svědka, již navrhl. Stěžovatel se domnívá, že obnova řízení nebyla povolena proto, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil předložené důkazy, nesprávně posoudil, o jaký druh důkazů se jedná a neprovedl navrhované důkazy, obdobně pak odvolací (stížnostní) soud nenapravil tato pochybení soudu nalézacího a sám také odmítl provést navrhovaný důkaz novým znaleckým posouzením, přestože jsou pro rozhodnutí o vině naprosto zásadní. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení měly vyslechnout jako znalce doc. MUDr. Svatopluka Loyku CSc, jako svědky K. a R. P. a měly přibrat ústav ke zpracování znaleckého posudku jednak k odstranění rozporů mezi již citovanými posudky a dále k širšímu pojednání ohledně doby úmrtí poškozeného se zaměřením na otázku posmrtné ztuhlosti. Stěžovatel poukázal i na to, že již byl soudně trestán před 6ti lety pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku, ale byl mu uložen jen podmíněný trest odnětí svobody s kratším trestem zákazu činnosti. Ve výkonu trestu odnětí svobody je tedy poprvé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již z obsahu ústavní stížnosti a její polemiky se skutkovými závěry obecných soudů se podává, že stěžovatel sice používá odkaz na své základní právo na soudní ochranu, avšak svou argumentaci směřuje výhradně ke skutkovým otázkám a postupům obecných soudů. Jeho argumentace tedy vůbec nesměřuje k tvrzení o porušení základních práv.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu