ECLI:CZ:US:2020:2.US.635.20.1
sp. zn. II. ÚS 635/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 6 Tdo 1348/2019-372, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2019 č. j. 3 To 29/2019-297 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. července 2018 sp. zn. 3 T 59/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jimiž měly být porušena ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Třebíči a přiložených napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 7. 2018, č. j. 3 T 59/2017-261, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že společně s dosud neustanovenými dvěma pachateli v době kolem 15.00 hod. dne 9. 9. 2016, pod záminkou úhrady dlužné výplaty ve výši 8 000 Kč, vylákal poškozeného do kanceláře obchodní společnosti, kde jej nechal podepsat pokladní doklad, ve kterém bylo uvedeno doplacení výplaty ve výši 8 000 Kč. Peníze mu neuhradil, k poškozenému přistoupili dva mu neznámí muži a poškozený si z obavy o svůj život chtěl přivolat pomoc a schovat se na toaletě. V tom mu muži zabránili a povalili ho na zem, kde ho drželi v poloze na zádech po dobu cca dvou minut, kdy jeden z mužů ho držel jednou rukou na krku a druhou na čele a druhý muž mu stoupl nohou na břicho. Stěžovatel v průběhu incidentu poškozenému vyhrožoval, ať se nepokouší nic dělat nebo si to vyřídí s jeho rodinou a pokud to bude chtít řešit, tak ho zabije a zabije i jeho matku. Poškozený mu z obavy o svůj život a život matky přislíbil, že tomu rozumí, že to již řešit nebude. Poškozenému způsobili zranění (drobné oděrky na krku, hrudníku, zádech, noze, otok zápěstí a ruky PHK a levého kolenního kloubu), které bylo ošetřeno lékařem dne 14. 9. 2016 bez dalšího omezení v obvyklém způsobu života. Poškozený utrpěl škodu 200 Kč, k níž došlo roztržením trička.
3. Stěžovatel byl za tento zločin odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 500 Kč, tedy celkem ve výši 25 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku 200 Kč a poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 805 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozenému částku 1 500 Kč.
4. O odvolání stěžovatele a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2019, č. j. 3 To 29/2019-297, jímž ho podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání stěžovatele zrušil ve výroku týkajícím se náhrady nemajetkové újmy povinnost uhradit částku 1 500 Kč poškozenému. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 6 Tdo 1348/2019-372, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. Ústavní stížnost a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
6. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká několikero pochybení. Předně to, že jejich skutková zjištění nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy a z těchto ani nevyplývají. Nesprávná realizace důkazního řízení započala již v přípravném řízení. Policisté M. a B. prokazatelně manipulovali s důkazy v tom smyslu, že pokud existoval důkaz ve prospěch stěžovatele, byl jimi zatajován či ze spisu odstraněn.
7. Stěžejní výpověď poškozeného obecné soudy shledaly zcela věrohodnou. Stěžovatel poukazuje na rozdíly v jeho výpovědi, kterou soudy označily za neměnnou. Zdůrazňuje, že soudům bylo známo, že poškozený je dlouhodobým uživatelem návykových látek v kombinaci s psychofarmaky a že v minulosti učinil několik smyšlených trestním oznámení. Tyto skutečnosti však obecné soudy nijak nehodnotily. Odkaz na závěr soudní znalkyně není ke zhodnocení věrohodnosti dostatečný. Policejní orgán měl přitom k dispozici orientační test poškozeného na drogy ze dne incidentu, který vyšel jako pozitivní. Tento byl však policií zhodnocen jako falešně pozitivní, test nebyl opakován a ve spisu o něm nebyla žádná zmínka.
8. Stěžovatel zpochybňuje i závěry znaleckého posudku Mgr. Nory Brátkové, která přes konstatování o předchozích opakovaných hospitalizacích v psychiatrické nemocnici v Brně z důvodu paranoidně perzekučních bludných produkcí konstatovala, že u poškozeného žádnou duševní poruchu neshledala, byť není lékař - psychiatr. Takový znalec však nebyl přibrán.
9. Kamerové záznamy Městské policie Třebíč umístěné před vchodem do budovy, o něž soudy rovněž opírají své závěry o vině stěžovatele, nebyly u hlavního líčení přehrány. Ve spisu se ostatně vůbec nenacházejí. Zřejmě namísto nich se ve spise nachází soubor sedmi fotografií počítačové obrazovky policejního orgánu, k nimž je rukou připsán komentář, co z fotografií vyplývá. Na žádost soudu přitom Městská policie Třebíč sdělila, že kamerové záznamy nemá k dispozici. U hlavního líčení pak soud pouze konstatoval obsah na listu č. 83 až 89 spisu, kde jsou umístěny uvedené fotografie. Obdobný postup soud zvolil i u kamerových záznamů od firmy X. Obdobně není zřejmé, z jakých důkazů učinil soud závěr o tom, že kameru záměrně otočil do tzv. hluchého místa stěžovatel, když plánoval protiprávní jednání.
10. Dále zmiňuje celou řadu aspektů předmětného trestního řízení, mimo jiné fakt, že otec poškozeného P. V. je soudním znalcem z oboru dopravních nehod, který pravidelně zpracovává znalecké posudky pro orgány činné v trestním řízení, v inkriminovaný den nahlížel do trestního spisu, kdy následně byl přítomen výslechu svého syna jako jeho zmocněnec a současně k věci vypovídá jako svědek. Policista M. ve stadiu projednání věci před soudem údajně zavolal V. s tím, že by bylo dobré, aby se dostavil k hlavnímu líčení, aniž by byl otec poškozeného k soudu předvolán.
11. Odvolací ani dovolací soud v rámci svých přezkumných pravomocí nijak nezakročily. Nejvyšší soud navíc podle názoru stěžovatele pochybil, když nepřihlížel k replice stěžovatele k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Stěžovatel dále poukazuje i na to, že z výpovědi poškozeného u hlavního líčení není zřejmé, k čemu jej stěžovatel měl nutit, když poškozený hovoří pouze o vyhrožování zabitím, neboť výdajový lístek už předtím podepsal. Z toho je zřejmé, že skutková věta neodpovídá tomu, co vypověděl poškozený.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán mimo jiné za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
14. Čl. 6 odst. 2 Úmluvy i čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny (požadavky na spravedlivý proces) vyžadují kromě jiného, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebylo o jeho vině rozhodnuto. Součástí účelu uvedených ustanovení Úmluvy i Listiny je i požadavek zákazu svévole a/nebo libovůle při hodnocení důkazů.
15. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s posouzením způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení prováděly důkazy. Vina stěžovatele je podle závěrů obecných soudů postavena předně na výpovědi poškozeného.
16. Ze zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) plyne pro orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, povinnost, aby si sám stanovil kvalitativní i kvantitativní meze dokazování, a to s vědomím důsledků pro případná další stadia téhož trestního řízení. Při hodnocení důkazů, které finálně provádí obecný soud při rozhodování ve věci samé, pak je v rámci analýzy přisouzena získanému důkazu určitá hodnota, pokud jde o jeho závažnost, zákonnost a věrohodnost (pravdivost). Hodnocení důkazu tak určuje jeho důkazní moc.
17. Striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu (zákonnost) a správné zachycení (zdokumentování) průběhu provádění pro pozdější doložitelnost mají na důkazní sílu konkrétního důkazu zásadní vliv. Orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tak může bezvýhradným lpěním na procesní čistotě a kvalitním zdokumentováním velmi posílit jeho důkazní moc. V opačném případě může být jeho postup příčinou snížení významu či dokonce nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu.
18. Otázku, jakým způsobem by, vedle procesní čistoty při provádění, mohl orgán činný v trestním řízení důkazní moc důkazu posílit, by si měl klást předně u důkazů, u nichž lze předpokládat, že zůstanou v dalším řízení osamoceny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16).
19. Poškozený při výpovědi v přípravném řízení podrobně popsal, co incidentu předcházelo i jeho průběh. Soud prvního stupně pak poškozeného znovu vyslechl u hlavního líčení za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Při vědomí, že se jedná o stěžejní důkaz stojící proti verzi stěžovatele, se zaměřil na zkoumání věrohodnosti poškozeného. Vyhověl proto návrhu obhajoby a přibral znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, ke zpracování posudku. Znalkyně v posudku i při následném výslechu u hlavního líčení konstatovala závěr, že jeho speciální věrohodnost, tedy schopnost poškozeného vnímat i reprodukovat realitu byla ve vztahu k vyšetřovanému incidentu velmi dobrá, jeho obecná věrohodnost je snížena drogovou minulostí a příležitostnou konzumací kanabinoidů svědčící o jeho nezdrženlivosti. Tento závěr znalkyně učinila při znalosti obsahu spisu, v němž figurovaly zprávy o jeho drogové minulosti, předchozích trestních oznámeních z této doby, která byla po prověření podezření uložena bez dalšího, a byla jí známa i skutečnost, že si poškozený bezprostředně po incidentu vzal lék na uklidnění, který nosí při sobě. K námitce obsažené v ústavní stížnosti je namístě připomenout, že znalkyně nebyla soudem dotazována na psychiatrickou diagnózu poškozeného, k jejímuž stanovení by jí chyběla kvalifikace. Poškozený sám znalkyni upozornil na fakt, že při prvotním výslechu na policii v inkriminovaný den mu vyšel orientační test na omamné a psychotropní látky jako pozitivní na různé druhy látek, který s ohledem na méně výrazné zbarvení policie vyhodnotila jako falešně pozitivní/odeznívající. I k této otázce se soud snažil zjistit závěr znalkyně, která u hlavního líčení uvedla, že nevidí jako pravděpodobné, že by drogově závislý člověk použil kombinaci tlumivých a stimulačních psychotropních látek najednou, jak se to na orientačním testu s odeznívající intenzitou zobrazilo.
20. Z hlediska garancí základních práv stěžovatele je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec psycholog na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti poškozeného. Pokud obecný soud s poukazem na další důkazy hodnotící stanoviska znalce upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu [srov. k tomu nověji nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou].
21. Při komplexním posouzení věrohodnosti poškozeného soud prvního stupně přihlédl ke konzistentnosti jeho výpovědi, která je podporována zejména protokolem o prohlídce těla s fotodokumentací jeho drobných zranění provedenou policií v den incidentu. Podporuje ji i fotodokumentace z kamerových záznamů, výpověď přítelkyně poškozeného a jeho otce. Závěr o tom, že stěžovatel natočil ráno v den incidentu kamery tak, aby nesnímaly chodbu před kanceláří, uvedl sám stěžovatel. Dalším dokazováním soud zjistil, že jeho tvrzení, že tak učinil v souvislosti s dlouhodobým problémem souvisejícím s barely s vodou kromě jeho sekretářky, která měla v inkriminovaný den dovolenou, žádný ze svědků nepotvrdil. K natáčení kamer podle majitele domu neměl stěžovatel oprávnění. Závěr o tom, že verzi stěžovatele neuvěří, neboť dospěl k přesvědčení, že tak učinil v souvislosti s přípravou na odpolední setkání s poškozeným, který soud uvedl v odůvodnění, plně spadá do volného hodnocení komplexu provedeného dokazování.
22. Procesní situace "slova proti slovu" nemůže mít za automatický následek zproštění obžaloby v duchu zásady in dubio pro reo. Úkolem soudního tělesa, které takový případ rozhoduje, je vytvořit si kvalifikované vnitřní přesvědčení o skutkovém stavu a řádně své vývody odůvodnit.
23. Těmto požadavkům obecné soudy v nynější věci dostály. V mezích možného dostatečným způsobem prověřily věrohodnost poškozeného a zdůvodnily, proč jeho výpovědi uvěřily. Dospěly-li k závěru o pravdivosti výpovědi poškozeného zejména vzhledem ke konzistentnosti jeho výpovědí, včetně detailů o předmětném skutku, se kterými se svěřil dalším svědkům, potvrzení objektivně verifikovatelných částí jeho výpovědi nepřímými důkazy, neshledává Ústavní soud u takového závěru nelogičnost, nedostatečnost či rozpor s provedeným dokazováním, které v něm spatřuje stěžovatel, ani jeho nepřesvědčivé odůvodnění při vědomí specifičnosti obtíží dokazování v situaci tzv. "slova proti slovu".
24. Popis skutkového děje ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně plně odpovídá právní kvalifikaci a vyplývá ze skutkových zjištění učiněných na základně provedeného dokazování. Podle nich stěžovatel úmyslným jednáním (užitím násilí a pohrůžkou násilí proti poškozenému, když mu nadával a vyhrožoval mu v době, kdy jej fyzicky atakovali dva nezjištění muži) nutil poškozeného, aby nic dalšího ve věci nevyplacené výplaty nepodnikal (namísto vydání peněz po podepsání dokladu nastal fyzický útok dvou mužů doprovázený výhrůžkami stěžovatele).
25. Při detailním posouzení průběhu přípravného řízení lze shledat určité aspekty, které sílu některých z výše uvedených důkazů provedených u hlavního líčení do značné míry limitují. Jedná se zejména o fakt, že otci poškozeného policie umožnila nahlédnout do trestního spisu (v pozici zmocněnce poškozeného) v době před jeho výpovědí, stejně tak jako telefonát policisty, který otce poškozeného vyzývá, aby se dostavil k hlavnímu líčení a poškozeného tam podpořil. Stejně tak by nevznikla potřeba komplikovaného objasňování okolností průběhu a vyhodnocení orientačního testu u poškozeného v den incidentu, pokud by policejní orgán poškozeného podrobil krevnímu testu, jehož provedení ostatně i poškozený očekával a nijak se mu nebránil v přesvědčení, že drogy, na které byl orientačně s nejasným výsledkem testován, nepožil. Je namístě přisvědčit závěru odvolacího soudu, že v přípravném řízení se policie dopustila řady procesních chyb, které namítala obhajoba. Vzhledem k tomu, že nalézací soud, u něhož probíhá rozhodující část důkazního řízení, sám provedl dokazování v rozsahu stanoveném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a vady přípravného řízení tak nevyvolávaly negativní následky v dalších stádiích trestního stíhání, nepředstavují dotčení stěžovatelových práv v rovině ústavnosti.
26. K postupu Nejvyššího soudu ve vztahu k obsáhlé replice zaslané nově zvolenou obhájkyní stěžovatele po uplynutí lhůty k podání dovolání Ústavní soud zdůrazňuje, že podle §265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.
27. Nejvyšší soud musí totiž rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Připustit výklad, na kterém je založena posuzovaná ústavní stížnost, by v důsledku znamenalo připustit takový stav, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu nebo dokonce v době jeho rozhodování bude někde mimo dosah Nejvyššího soudu (např. na poště, u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu) další podání doplňující již podané dovolání. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno obsah, rozsah či důvody dovolání měnit, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1706/08 (U 3/52 SbNU 767)].
28. V posuzovaném případě Nejvyšší soud zmínil obsah podrobné repliky stěžovatele k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v narativní části odůvodnění rozhodnutí. Shrnul jej tak, že se jedná o "opakování jeho (skutkových) námitek, aniž by reagovalo na argumentaci vznesenou státním zástupcem v jeho vyjádření. Absentuje tedy obsah, na nějž by dovolací soud mohl a měl reagovat (...)". V odůvodnění se pak k obsahu repliky podrobněji nevyjadřoval, neboť jej vyhodnotil jako doplnění dovolání po uplynutí zákonné lhůty. Takovému postupu nelze ani z pohledu zachování ústavně zaručených práv stěžovatele nic vytknout, neboť plně vyhovuje zákonnému rámci přezkumu v režimu mimořádných opravných prostředků.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu