ECLI:CZ:US:2020:2.US.789.20.1
sp. zn. II. ÚS 789/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti výroku II. a výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020 č. j. 4 Afs 366/2019-51 a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 7. 2019 č. j. 65 Af 12/2017-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na soudní ochranu před rozhodnutím orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, dodatečným platebním výměrům doměřujícím daň z přidané hodnoty a příslušné penále za období květen 2012 až říjen 2013. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 2. 7. 2019 č. j. 65 Af 12/2017-167 bylo části správní žaloby vyhověno (výrokem I.) z důvodů prekluze. Napadeným výrokem II. rozsudku krajského soudu byla ve zbytku stěžovatelčina žaloba zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020 č. j. 4 Afs 366/2019-51 bylo rozhodnuto tak, že výrok III. rozsudku krajského soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, se zrušuje pro nepřezkoumatelnost, kasační stížnost stěžovatelky proti výroku II. rozsudku krajského soudu byla zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Zamítnutí kasační stížnosti proti výroku II. napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud odůvodnil zejména tím, že správce daně zjistil (viz str. 34 zprávy o daňové kontrole), že skupina dodavatelských společností (A, B, C, D) v řetězci, jehož byla stěžovatelka součástí, byla mezi sebou personálně propojená osobami jednatelů a společníků a společnosti sídlily na stejných adresách virtuálních sídel. Správci daně tak vznikly pochybnosti o ekonomickém opodstatnění těchto obchodních vztahů. Společnost C, která byla výhradním dodavatelem společnosti Slévárny E, daňová přiznání k DPH podávala, ale vlastní daň nehradila. Tyto společnosti sídlily na stejné adrese nacházející se v bytovém domě. Z úředních záznamů Policie ČR správce daně zjistil, že jednatel společnosti C a její jediný společník bydlel na ubytovně, živí se jako brigádník a stavební dělník na stavbách, a je tak nepravděpodobné, že by byl schopen realizovat nákupy zboží z jiného členského státu a prodeje zboží ve velkých množstevních a hodnotových objemech. Rovněž společnost D podávala daňová přiznání, ale vlastní daňovou povinnost neuhradila. Správce daně použil údaje o průměrné ceně zboží na LME (Londýnská burza kovů) v době uskutečnění posuzovaných obchodních případů a tento údaj porovnal s cenou na daňovém dokladu, přičemž tyto informace jsou relevantní, neboť na LME probíhá většina obchodů. Nejvyšší správní soud shledal jako přiléhavý závěr správce daně uvedený na str. 150 zprávy o daňové kontrole, v němž poukázal na skutečnost, že stěžovatelka se pohybuje v prostředí obchodníků s barevnými kovy více než dvacet let, proto by se daly předpokládat příslušné obchodní zkušenosti, technické a technologické znalosti a obezřetnost. Stěžovatelka proto dlouhodobě (minimálně v období květen 2012 až říjen 2013) věděla, že cena pořízeného zboží je podezřele nízká. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že správce daně unesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání neobvyklých cen, za které stěžovatelka pořizovala předmětné zboží.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s použitím úředního záznamu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, ze dne 15. května 2014 č. j. OKFK-4138-521/TČ-2013-252403, o vytěžení osoby R. V. Ačkoliv nezbytnou náležitostí úředního záznamu o podaném vysvětlení není podpis osoby, která vysvětlení podávala, běžnou praxí policejních orgánů je, že je úřední záznam osobě podávající vysvětlení předložen k podpisu, popřípadě je k podpisu předloženo alespoň poučení. K tomu v případě předmětného úředního záznamu nedošlo, což dle stěžovatelky snižuje důkazní významnost této listiny pro daňové řízení, neboť pan V. nikdy nepotvrdil obsahovou správnost tohoto policejním orgánem sepsaného úředního záznamu. Nad to poukazuje na to, že s tímto záznamem jinak argumentačně pracoval správce daně a jinak Odvolací finanční ředitelství. Správce daně svůj závěr o tom, že stěžovatelka věděla nebo vědět mohla a měla, že je účastna daňového podvodu, odůvodnil zejména údajnou neobvykle nízkou cenou odebíraného zboží, ze které měla stěžovatelka usoudit, že je účastna daňového podvodu, což dotvrzuje i argumentací ohledně stěžovatelčiny znalosti trhu s předmětnými komoditami. Naopak Odvolací finanční ředitelství mělo dojít k závěru, že správce daně ověřil informace získané z policejního spisu provedením vlastních svědeckých výslechů, přičemž výpovědi svědků měly tyto informace potvrdit, což je však v rozporu s tím, co konstatoval správce dané ke svědecké výpovědi. To podle stěžovatelky činí napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství nepřezkoumatelným. Nepřezkoumatelností rozhodnutí o odvolání se však krajský soud dostatečně nezabýval, a tím měl podle stěžovatelky zasáhnout do jejího práva na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky částečně upozaďuje významnost analýzy cen, za které stěžovatelka nakupovala, neboť dle Nejvyššího správního soudu jde jen o jednu z okolností svědčících o tom, že stěžovatelka o svém zapojení údajně věděla, resp. vědět musela, přičemž za takovou další okolnost označuje další skutková zjištění správce daně (o výpovědi svědka), které však podle stěžovatelky správce daně neučinil. Takový nesoulad je přitom podle stěžovatelky příkladem nepřípustné svévole soudního rozhodování, zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
4. Stěžovatelka dále rozporuje použití cen LME, to by pro účely zjištění ceny obvyklé bylo podle ní možné pouze na základě porovnání této ceny se statistickými údaji o skutečných cenách na trhu v České republice. Nicméně takové posouzení podle stěžovatelky náleží znalci v příslušném oboru oceňování. Povinností správce daně bylo zjistit charakter plnění, které bylo předmětem obchodní činnosti stěžovatelky, a následně s přihlédnutím k těmto skutečnostem určit obvyklou cenu zboží řádným a přezkoumatelným způsobem. V případě zvolené metody zjištění obvyklé ceny, měl správce daně alespoň řádně odůvodnit svůj závěr o aplikovatelnosti cen LME - jednak na obchodování s těmito komoditami na trhu v České republice, a jednak na jednotlivé obchody stěžovatelky vzhledem ke konkrétním smluvním podmínkám. Protože to správní orgány neučinily, je stěžovatelka přesvědčena, že jsou platební výměry, jakož i rozhodnutí o odvolání, stiženy nepřezkoumatelností. Stěžovatelka se dále domnívá, že správce daně dostatečně neprokázal stěžovatelčinu účast na daňovém podvodu.
5. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí správních soudů jakož i rozhodnutí správce daně a rozhodnutí o odvolání jsou nepřezkoumatelná pro (i) absenci řádného odůvodnění aplikovatelnosti cen LME na obchody uskutečněné v České republice, (ii) absenci charakteristik porovnávaného zboží, tzn., zda jde o zboží stejné případně alespoň obdobné, (iii) absenci jakékoli snahy definovat obvyklou cenu na území České republiky na daném relevantním trhu a na jeho daném (dodavatelsko-odběratelském) stupni a rovněž (iv) absenci odůvodnění v případě závěrů Odvolacího finančního ředitelství o nedostatečnosti kontrolních mechanismů stěžovatelky. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jakož i dle odborné literatury soudy ve správním soudnictví jsou povinny nepřezkoumatelnost rozhodnutí zjišťovat z úřední povinnosti. Toto však ani soud prvního stupně, ani Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky neučinil, ačkoli důvody nepřezkoumatelnosti byly obsaženy jak v žalobě, tak v kasační stížnosti stěžovatelky.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva a s procesními postupy obecných soudů a správních orgánů. Stěžovatelka pak zejména namítá nepřezkoumatelnost napadených správních rozhodnutí, což však neobstojí, neboť obecné soudy náležitě osvětlily všechny argumenty, které svědčily ve prospěch důvodnosti napadených správních rozhodnutí. Ústavní soud pak posuzuje řízení jako celek a shledává, že zamítnutí stěžovatelčiny žaloby a kasační stížnosti ze strany obecných soudů obstojí, neboť je logické a řádně odůvodněné. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva a skutkových závěrů. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu