ECLI:CZ:US:2020:2.US.836.19.1
sp. zn. II. ÚS 836/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Špaka, zastoupeného JUDr. Michalem Kalenským, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2018 č. j. 20 Co 277/2018-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod], jakož i zásada ochrany legitimního očekávání zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Městský soud v Brně (dále jen "prvoinstanční soud") usnesením ze dne 4. 6. 2018 č. j. 103 EXE 810/2018-14 zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli. V řízení totiž bylo dodatečně zjištěno, že doložka vykonatelnosti na exekučním titulu byla vyznačena mylně, neboť proti danému platebnímu rozkazu byl podán včasný odpor. Oprávněný podal proti rozhodnutí prvoinstančního soudu blanketní odvolání, které následně doplnil nejprve o důvody podání, a po výzvě Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") upřesnil, že napadá pouze II. výrok rozhodnutí prvoinstančního soudu týkajícího se nákladů řízení. Odvolací soud napadený výrok usnesením ze dne 10. 12. 2018 č. j. 20 Co 277/2018-163 potvrdil a stěžovateli přiznal částku 3 811,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. V návaznosti na toto rozhodnutí podal stěžovatel návrh, v němž žádal, aby bylo rozhodnuto o zbylém předmětu odvolacího řízení, tedy o odvolání proti výrokům I. a III. rozhodnutí prvoinstančního soudu. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že odvolání bylo podáno bez odvolacího důvodu a odvolacího návrhu; na výzvu soudu oprávněný upřesnil, že odvolání směřuje proti II. výroku rozhodnutí prvoinstančního soudu, přičemž uvedený rozsah korespondoval i s důvody odvolání. Usnesením č. j. 20 Co 277/2018-163 proto bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v blanketním odvolání sice nebyl uveden odvolací důvod, ani návrh, avšak byl z něj na první pohled seznatelný rozsah, neboť oprávněný v něm odcitoval všechny výroku rozhodnutí prvoinstančního soudu. Výzvu odvolacího soudu stěžovatel považuje za úzkostný a nepřípustný formalismus. Upozorňuje, že prvoinstanční soud odmítl stěžovateli na rozhodnutí vyznačit doložku právní moci s odůvodněním, že proti rozhodnutí bylo podáno odvolání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v posuzovaném případě povinnost ústavněprávní argumentace nenaplnil. Ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že odvolací soud vyzval protistranu v reakci na tzv. blanketní odvolání a následné doplnění odůvodnění směřující pouze proti nákladovému výroku rozhodnutí k upřesnění rozsahu odvolání. I pokud by postup odvolacího soudu byl nesprávný a výzva soudu byla nadbytečná, což Ústavní soud neshledal, nelze takovýto postup považovat za zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu ani k opravnému prostředku, řízení nebylo předmětnou výzvou nijak významně prodlouženo, nerozhodoval nezákonný soudce a všechna rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Případné pochybení prvoinstančního soudu spočívající v nevyznačení právní moci není předmětem tohoto řízení.
8. Je-li skutečnou motivací stěžovatele k podání ústavní stížnosti přiznaná výše nákladů odvolacího řízení, Ústavní soud k tomu konstatuje, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Ústavněprávní dimenze může dosáhnout toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu