ECLI:CZ:US:2020:2.US.843.20.1
sp. zn. II. ÚS 843/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Čeňka Absolona, zastoupeného JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem Husinecká 808/5, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 1333/2019-122, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 30 Co 263/2018-85 a proti rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2018 č. j. 31 C 157/2017-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 6. 4. 2018 č. j. 31 C 157/2017-59 zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 21. 6. 2017 pod sp. zn. Rsp 9069/04. Městský soud v Praze svým napadeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2018 č. j. 30 Co 263/2018-85 rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 1333/2019-122 odmítl dovolání stěžovatele.
3. Nalézací i odvolací soud odůvodnily svá rozhodnutí tím, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení obecným soudem nelze otázku zachování účinků podané rozhodčí žaloby ve vztahu k promlčení uplatněné pohledávky vůbec posuzovat. Proto otázka, jaké znění právní normy má být při posouzení účinků podané rozhodčí žaloby použito, neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam a odvolací soud uvedl důvody, pro které by odvolání žalobce nemohlo být opodstatněné ani po věcné stránce, pouze "na okraj" a nad rámec vlastního posouzení věci. Obecné soudy dospěly k závěru, že jim nepřísluší hodnotit výklad práva rozhodčím soudem. Pokud pak odvolací soud vyjádřil svůj názor na právní otázku posuzovanou rozhodčím soudem, pak podle Nejvyššího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost takového právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a jenž neměl pro rozhodnutí ve věci určující význam.
4. Nejvyšší soud vysvětlil, že ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 zákona o rozhodčím řízení. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv, a to ve smyslu principu rovnosti zbraní jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu. Ten vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3285/2012). Založil-li stěžovatel svoji žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení na tvrzení, že rozhodčí soud při posouzení otázky zachování účinků podané rozhodčí žaloby ve vztahu k promlčení uplatněné pohledávky použil nesprávnou právní normu, pak toto tvrzení není způsobilé zpochybnit postup rozhodčího soudu ve vztahu k možnosti účastníků rozhodčího řízení uplatnit v řízení jejich procesní práva za rovných podmínek, resp. v souladu s principem rovnosti zbraní. Odvolací soud se proto ve svých úvahách v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil a na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že otázka zachování účinků podané rozhodčí žaloby závisela na posouzení obsahu normy procesního práva.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podal v obecné promlčecí lhůtě k Rozhodčímu soudu žalobu o zaplacení; podání má podle něj stejné právní účinky, jako kdyby žalobu podal u obecného soudu. Stěžovatel má za to, že po dobu probíhajícího rozhodčího řízení promlčecí doba neběží. Stěžovatel se domnívá, že v případě zrušení rozhodčího nálezu z důvodu dle ustanovení §31 c) zákona o rozhodčím řízení není třeba návrh na pokračování rozhodčího řízení podávat, žádná lhůta pro podání návrhu na pokračování v rozhodčím řízení pro tento případ stanovena nebyla a v rozhodčím řízení se pokračuje bez nutností podání návrhu. Stěžovatel poukazuje na to, že tuto argumentaci použil ve všech stupních řízení u obecných soudů i v řízení před rozhodčím soudem. Rozhodčí soud postavil své rozhodnutí o žalobě o zaplacení na námitce promlčení, přičemž podle stěžovatele nejde o posouzení hmotněprávní otázky promlčení, ale o hmotně právní důsledek procesního úkonu. Podle stěžovatele rozhodčí soud svým postupem zbavil stěžovatele možnosti uplatnit znovu svůj nárok ve zbývající částí promlčecí doby. Takový postup rozhodčího soudu považuje stěžovatel za svévolný a domnívá se, že obecné soudy v takovém případě měly do rozhodčího řízení zasáhnout a takto vadné rozhodnutí rozhodčího soudu zrušit. Postup, který však obecné soudy všech stupňů zvolily, ve skutečnosti znamená neposkytnutí právní ochrany, potvrzení nedotknutelnosti rozhodčího řízení a rozhodnutí v něm vydaných, a to v podstatě bez ohledu na to, co je v takových rozhodnutích uvedeno. Ve svém důsledku jde tedy podle stěžovatele o popření jednoho z nejzákladnějších principů právního státu - denegatio iustitiae.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a s procesními postupy obecných soudů. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Posouzení, zda mají obecné soudy ve stěžovatelově případě vstoupit do právního posouzení věci rozhodčím soudem, jehož příslušnost si stěžovatel sjednal, je jen interpretací podústavního práva, a proto bez dalšího nemůže založit zásah do práva na spravedlivý proces.
10. V případě stěžovatele se nejedná v žádném případě o odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), obecné soudy mu pečlivě a přesvědčivě vysvětlily, proč nemohou jeho žalobě vyhovět.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu