ECLI:CZ:US:2020:2.US.85.20.1
sp. zn. II. ÚS 85/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellera, zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 14, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2019 č. j. 11 Co 173/2019-329, jímž je potvrzován výrok II. a III. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2018 č. j. 24 C 227/2012-299 ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2019 č. j. 24 C 227/2012-307, a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2019 č. j. 11 Co 173/2019-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel coby žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 204 024 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků ve svém vlastnictví. Okresní soud v Novém Jičíně svým rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 24 C 227/2012-299 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 204 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 11. 2012 do zaplacení (odstavec I. výroku), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 166 456,80 Kč (odstavec II. výroku). V doplňujícím usnesení ze dne 25. 2. 2019 č. j. 24 C 227/2012-307 uložil Okresní soud v Novém Jičíně stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 17 305,60 Kč (odstavec III. výroku).
3. Krajský soud v Ostravě ve svém napadeném rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu, tedy i výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel coby žalobce jako procesně neúspěšný účastník má podle krajského soudu v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. Tuto částku pak okresní i krajský soud podrobně odůvodnily a vyčíslily. Krajský soud dále vysvětlil, že ve věci nebylo možno postupovat dle §142 odst. 3 o. s. ř., jak se toho v odvolání domáhal stěžovatel. Citované ustanovení je možno použít na ty situace, kdy je účastník úspěšný částečně, soud mu za splnění zde stanovených podmínek přizná plnou náhradu nákladů řízení, nikoliv náhradu poměrně rozdělenou. V dané věci však byla procesní situace jiná, stěžovatel v roli žalobce byl zcela procesně neúspěšným a naopak žalovaný byl procesně úspěšným účastníkem. Rovněž nebyly shledány žádné důvody pro splnění §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení plně procesně úspěšnému žalobci.
4. Stěžovatel se závěry krajského soudu ohledně nákladů řízení nesouhlasí. Domnívá se, že nebyl dostatečně správně posouzen jeho návrh na postup dle §150 o. s. ř. a že není dostatečný závěr odvolacího soudu spočívající jen v tom, že neshledal žádné důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. Účastník řízení sice nemůže předpokládat, že bude automaticky osvobozen od povinnosti hradit náklady řízení, může však legitimně očekávat, že se soud s tímto aspektem výslovně vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí a dá stranám ještě před vynesením rozhodnutí procesní prostor k vyjádření se k této skutečnosti. Stěžovatel poukazuje i na doktrínu Nejvyššího soudu k aplikaci dotčeného moderačního ustanovení o nákladech řízení, s nimiž se krajský soud nevypořádal, čímž zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces. Mimo ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, mu jej zaručuje i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Poukazuje i na své právo na legitimní očekávání podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil. Prostor pro návrh na uplatnění §150 o. s. ř. stěžovatel dostal a nemůže považovat za zásah do svých práv, když se obecné soudy rozhodly toto ustanovení, určené jen pro mimořádné případy, neaplikovat. Byť i je odůvodnění odvolacího soudu kusé, vysvětlení důvodů neaplikace §150 o. s. ř. nechybí.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu