ECLI:CZ:US:2020:2.US.90.20.1
sp. zn. II. ÚS 90/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Květoslava Šebely, zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem Nezdice 1, Votice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 28 Cdo 2135/2017-1910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
3. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
4. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je Okresní soud v Berouně ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. To platí zvláště pro námitky, resp. důkazy, s nimiž se dle stěžovatele Nejvyšší soud nevypořádal. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1254/13 ze dne 29. 7. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 555/16 ze dne 3. 5. 2016). Stěžovateli tak nic nebrání v průběhu řízení uplatnit argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
5. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj