ECLI:CZ:US:2020:3.US.1006.19.1
sp. zn. III. ÚS 1006/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 2984/2018-246, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 19 Co 400/2017-186 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. srpna 2017 č. j. 17 EXE 958/2016-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) Jiřího Novotného a 2) Radka Tichého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2017 č. j. 17 EXE 958/2016-152 byla zastavena exekuce vedená proti oběma vedlejším účastníkům jako povinným, jejímž provedením byl pověřen okresním soudem dne 31. 5. 2016 č. j. 17 EXE 958/2016-102 soudní exekutor Mgr. Richard Bednář, Exekutorský úřad Praha 10. Dále byla stěžovatelce jako oprávněné uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 9 135 Kč a povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem okresní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce z exekučního titulu nyní vymáhané právo nesvědčí.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2017 č. j. 19 Co 400/2017-186 usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 049 Kč (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci jen, jestli je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Jelikož exekuční soud tuto otázku při podání exekučního návrhu důsledně nevyřešil, namítal nedostatek aktivní legitimace první vedlejší účastník a žádal zastavení exekuce. Podle krajského soudu okresní soud správně vyhodnotil tvrzení a listinné důkazy předložené stěžovatelkou tak, že smlouvou o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi s obchodní společností s Autoleasing, a. s., a stěžovatelkou (dříve obchodní společnost ZUQ Czech, s. r. o.), byla pohledávka platně postoupena. Pokud se tak stalo ještě před vydáním exekučního titulu (14. 6. 2013), pak touto listinou nemohla stěžovatelka prokázat aktivní věcnou legitimaci k vedení exekuce, neboť v její prospěch exekuční titul vydán nebyl. Na tomto závěru nemohl změnit nic ani Dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřený dne 3. 11. 2017, v němž je pouze deklarováno mezi účastníky, co bylo v roce 2013 předmětem postoupení pohledávky. Dodatkem č. 1 pouze učinily obě smluvní strany nesporným, že předmětem postoupení v roce 2013 byl také nárok na náhradu škody ve výši 466 000 Kč. Dle krajského soudu okresní soud správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu rozhodl věcně správně, když uzavřel, že stěžovatelce nesvědčí z exekučního titulu nyní vymáhané právo.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 2984/2018-246 bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud shodně s okresním soudem postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvodu se od ní odchýlit. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 12 681 Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1985/2001 s odkazem na konstantní soudní praxi vyložil, že k přechodu povinnosti (stejně jako práva) lze podle §256 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí (jiný exekuční titul) vydáno (nabytí právní moci či vykonatelnosti je nerozhodné); a naopak, stalo-li se tak předtím, aniž by tato skutečnost byla v nalézacím řízení zohledněna, jde o procesní pochybení v nalézacím řízení, které v řízení exekučním napravit možné není, a to ani pomocí §256 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu je třeba stejný závěr přijmout i pro exekuční řízení, neboť znění §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je shodné se zněním §256 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3003/2008). Nejvyšší soud dále uvedl, že rozhodným okamžikem pro možnost posouzení sukcese v exekučním řízení je den vydání exekučního titulu. Uplatnění sukcese je tedy možné pouze, pokud k ní došlo po vydání exekučního titulu. Jestliže v dané věci došlo k postoupení vymáhané pohledávky mezi obchodní společností s Autoleasing, a. s., jako postupitelem a stěžovatelkou (dříve společnost ZUQ Czech, s. r. o.) jako postupníkem na základě smlouvy ze dne 14. 6. 2013, tedy před vydáním exekučního titulu (11. 9. 2015, resp. 2. 12. 2015), a exekuční titul byl vydán ve prospěch obchodní společnosti s Autoleasing, a. s., závěr krajského soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky jako oprávněné je správný. Tento závěr nemůže ovlivnit ani následné doložení Dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2017, neboť z něj pouze vyplývá, že smlouvou o postoupení pohledávky byla mimo jiné postoupena i pohledávka vyplývající z úvěrové smlouvy včetně pohledávky z titulu náhrady škody způsobené v souvislosti s uzavřením, plněním nebo porušením této úvěrové smlouvy. Jestliže tedy krajský soud ve spojení s okresním soudem zastavil exekuci, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvodu se od ní odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí svědčí právo z exekučního titulu, na základě kterého bylo zahájeno exekuční řízení. Tímto exekučním titulem je rozsudek okresního soudu ze dne 11. 9. 2015 č. j. 14 T 31/2015-1369, kterým byla vedlejším účastníkům jako povinným v původním řízení uložena společná a nerozdílná povinnost nahradit obchodní společnosti s Autoleasing, a. s. jako právnímu předchůdci stěžovatelky částku ve výši 466 000 Kč.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle čl. 1 posledního odstavce Dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2013 v souladu s §36 odst. 3 exekučního řádu převádí obchodní společnost s Autoleasing, a. s. na stěžovatelku právo z exekučního titulu. Stěžovatelka má za to, že předložením Dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2013, podle kterého došlo k převodu práva z exekučního titulu z původního věřitele na stěžovatelku, je postavena na jisto její aktivní legitimace v tomto exekučním řízení.
8. Stěžovatelka uvádí, že předložila uvedený Dodatek č. 1 až v odvolacím řízení s ohledem na povahu exekučního řízení, v němž je podle §52 exekučního řádu, ve spojení s §254 odst. 6 o. s. ř., přípustné tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy také v odvolacím řízení. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že strany v Dodatku č. 1 zcela jasně a srozumitelně vyjádřily svoji vůli převést právo oprávněného vyplývající z exekučního titulu domáhat se splnění pohledávky v exekučním či obdobném řízení.
9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl s odkazem na tatáž předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal také krajský soud, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, sp. zn. 20 Cdo 3704/2007 a sp. zn. 29 Cdo 901/2012. Tato rozhodnutí však podle stěžovatelky stojí na odlišném skutkovém základě, když v žádném z těchto řízení nedošlo v průběhu exekučního řízení k převodu oprávnění z exekučního titulu na subjekt, který exekuci inicioval a v jehož prospěch byla tato nařízena, naopak tato rozhodnutí řeší výhradně situaci, kdy došlo k postoupení pohledávky samotné před vydáním exekučního titulu, přičemž nadále nebylo s pohledávkou ani s oprávněním z exekučního titulu nijak nakládáno, případně šlo o přechod práva z jiného právního důvodu stojícího mimo vůli subjektů.
10. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudy se nezabývaly posouzením otázky, zda je možné samostatně převést oprávnění z exekučního titulu, jak to učinila stěžovatelka s obchodní společností s Autoleasing, a. s., Dodatkem č. 1. Stěžovatelka je přesvědčena, že s ohledem na obecnou zásadu autonomie vůle by mělo být stranám výše uvedeným způsobem umožněno disponovat s "nárokem odpovídajícím právu vykonat soudně adjudikovanou pohledávku". Stěžovatelka se podle jejího názoru Dodatkem č. 1 stala oprávněnou z exekučního titulu v této věci, neboť se z tohoto dodatku zjevně podává vůle převést oprávnění z exekučního titulu z postupitele na postupníka - oprávněnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a použití předpisů podústavního práva lze hodnotit jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
15. Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci stěžovatelka ve svém dovolání namítala, že věc byla nesprávně právně posouzena. Otázku hmotného a procesního práva, na jejímž vyřešení závisí projednávaná věc, spatřovala v tom, zda "lze právním jednáním samostatně převést právo oprávněného z exekučního titulu domáhat se splnění pohledávky v exekučním řízení či řízení o výkon rozhodnutí?", neboť měla za to, že v rozhodovací praxi tato otázka dosud nebyla uspokojivě vyřešena.
16. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3062/19, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
17. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že není přípustné. Řádně odůvodněnému závěru Nejvyššího soudu, že krajský soud ve shodě s okresním soudem postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvodu se od ní odchýlit, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ústavní soud konstatuje, že shodný závěr ve věci jednajících soudů, že stěžovatelce z exekučního titulu nyní vymáhané právo nesvědčí, považuje za ústavně souladný. Tento svůj závěr soudy v napadených rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Jestliže tedy krajský soud ve shodě s okresním soudem rozhodly o zastavení exekuce pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, nelze jejich postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu