ECLI:CZ:US:2020:3.US.1036.20.1
sp. zn. III. ÚS 1036/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2020 č. j. 23 Co 30/2020-52 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. srpna 2019 č. j. 9 E 61/2019-13, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 8. 2019 č. j. 9 E 61/2019-13 nařídil k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice řízení (oprávněné) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky v tomto výroku blíže specifikované z účtu stěžovatelky (povinné).
3. Exekučním titulem pro výkon rozhodnutí bylo usnesení okresního soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 E 5/2012-302 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663 (dále jen "exekuční titul"), jimiž bylo rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí k vynucení splnění povinnosti provést odstranění stavby nacházející se na pozemcích stěžovatelky na náklady vedlejší účastnice řízení, a to z důvodu nepřípustnosti podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky vrátit vedlejší účastnici řízení zálohu na náklady potřebné pro provedení práce (odstranění stavby) ve výši 10 000 000 Kč a bylo vysloveno, že vedlejší účastnici řízení se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 12. 2019 č. j. 9 E 61/2019-41 byl zamítnut návrh stěžovatelky na odložení provedení výkonu rozhodnutí nařízeného výše uvedeným usnesením okresního soudu č. j. 9 E 61/2019-13.
5. K odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na odložení provedení výkonu rozhodnutí krajský soud usnesením ze dne 31. 1. 2020 č. j. 23 Co 30/2020-52 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že se okresní soud dostatečně zabýval otázkou důvodů pro možnost odkladu výkonu rozhodnutí podle §266 o. s. ř., když poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 525/14 a ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2241/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud vyslovil závěr, že podání dovolání (proti exekučnímu titulu) nezakládá důvod pro odklad exekuce. V této souvislosti poukázal krajský soud i na §243 odst. a) o. s. ř., podle něhož může Nejvyšší soud i bez návrhu odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Krajský soud shledal nepřípadnou rovněž námitku stěžovatelky, že výkon rozhodnutí bude pro ni mít zvlášť nepříznivé následky. Výkon rozhodnutí se totiž týká částky, která byla vedlejší účastnicí řízení vyplacena jako záloha na náklady potřebné pro provedení prací a tato částka nebyla určena ke spotřebě stěžovatelky a její rodiny.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí přitom proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na odložení provedení výkonu rozhodnutí. Nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu ohledně možnosti odkladu vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyšším soudem (v řízení o dovolání proti exekučnímu titulu), jakož i s jeho tvrzením, že výkon rozhodnutí pro stěžovatelku nebude mít zvlášť nepříznivé následky. V této souvislosti poukazuje na to, že rozhodnutí krajského soudu je postaveno na domněnkách, že jejímu dovolání nebude vyhověno a zdůrazňuje i skutečnost, že z jí vyplacené zálohy již čerpala finanční prostředky na náklady potřebné k odstranění stavby.
7. Dále namítá, že již v předcházejících souvisejících řízeních došlo k porušení řady jejích základních práv. Jde tak o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, kdy výše specifikovaný exekuční titul a na to navazující rozhodnutí jsou v rozporu s principy právního státu. Zdůrazňuje, že pro věc je zásadní pravomocný rozsudek krajského soudu ze dne 18. 5. 2011 č. j. 25 Co 501/2010-206, na jehož základě byl nařízen výkon rozhodnutí, ve kterém se stěžovatelka domáhala splnění povinnosti vedlejší účastnice řízení odstranit stavbu vzletové a přistávací dráhy nacházející se na jejích pozemcích provedením prací a výkonů na náklad vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka si je vědoma, že v mezidobí bylo na jejích pozemcích, které jsou svým charakterem pozemky letištními, zřízeno věcné břemeno provozování letiště ve prospěch provozovatele letiště (obchodní společnosti Letiště Příbram, s. r. o.) podle §30 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Soudy však nebyly oprávněny zastavit výkon rozhodnutí s ohledem na existenci věcného břemene zřízeného ve prospěch třetí osoby, která se předmětného řízení nikterak neúčastní. Stěžovatelka je přesvědčena, že bude v dovolacích řízeních úspěšná, navíc požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání by výkon rozhodnutí neměl probíhat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti, a to vůči usnesení okresního soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 9 E 61/2019-13. Ačkoliv byla stěžovatelka Ústavním soudem upozorněna, že její ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí (ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 21. 10. 2019 č. j. 27 Co 269/2019- 37, jímž bylo její odvolání proti usnesení okresního soudu odmítnuto) byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 327/20 odmítnuta, přesto setrvala na původním stížnostním petitu, resp. Na uvedenou připomínku nikterak nereagovala. Vzhledem k tomu, že usnesení krajského soudu ze dne 21. 10. 2019 č. j. 27 Co 269/2019- 37 bylo stěžovatelce, jak sama uvedla v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 327/20, doručeno dne 29. 11. 2019, je třeba stávající ústavní stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2020, v části, v níž směřuje proti usnesení okresního soudu č. j. 9 E 61/2019-13, posoudit jako podanou po lhůtě (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatelka věnuje podstatnou část své argumentace pochybením a zásahům do jejích základních práv, která vznikla již dříve v souvislosti s vydáním exekučního titulu. Tyto námitky však v řízení o ústavní stížnosti, které směřuje proti rozhodnutí o návrhu na odklad provedení exekuce, nemají místo. Samotnému rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí jejího návrhu na odložení provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, se zabývá jen okrajově. Její hlavní argumenty, že rozhodnutí krajského soudu je postaveno na domněnkách, že jejímu dovolání nebude vyhověno a že nesouhlasí s tím, že pro ni výkon rozhodnutí nebude mít nepříznivé následky, navíc nedosahují ústavněprávní roviny.
12. Namítala-li stěžovatelka, že mělo být odloženo provedení výkonu rozhodnutí do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím dovolání proti exekučnímu titulu, krajský soud správně vyhodnotil, že podání dovolání nemá vliv ani na právní moc napadeného rozhodnutí, ani na jeho vykonatelnost, nebyla-li tato odložena podle §243 o. s. ř. Podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku totiž nemá odkladný účinek.
13. Odklad provedení exekuce je možný na návrh za splnění podmínek stanovených v §266 o. s. ř. Skutečnost, že byl podán mimořádný opravný prostředek, lhostejno přitom, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v exekučním řízení nebo proti samotnému exekučnímu titulu, není zákonným důvodem pro odklad provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce; přitom z jiných než zákonem předvídaných důvodů není soudní exekutor, popř. exekuční soud, oprávněn provedení exekuce odložit (srov. též §268 o. s. ř.), poněvadž by tím nepřípustně zasáhl do práv oprávněného (srov. výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 525/14).
14. Jen pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že dovolání stěžovatelky proti exekučnímu titulu (tedy proti usnesení okresního soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 E 5/2012-302 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2929/2019 odmítnuto.
15. Krajský soud se pak vyjádřil i k další podmínce stanovené v §266 odst. 1 o. s. ř., zda se stěžovatelka bez své viny ocitla přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro ni nebo pro příslušníky její rodiny zvláště nepříznivé následky. V názoru krajského soudu, že částka 10 000 000 Kč, kterou musí stěžovatelka vrátit a která jí byla vyplacena jako záloha na náklady potřebné pro provedení prací souvisejících s odstraněním stavby, pročež nemohla být určena ke spotřebě stěžovatelky a její rodiny, nelze shledat důvod, pro který by měla být napadená rozhodnutí zrušena.
16. Ústavní soud v závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad výkonu rozhodnutí, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud přesvědčivě odůvodnil, proč naplnění podmínek pro odklad exekuce v předmětné věci neshledal. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu