ECLI:CZ:US:2020:3.US.1060.20.1
sp. zn. III. ÚS 1060/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Pařeza, zastoupeného Mgr. Tomášem Lipertem, advokátem sídlem Palackého náměstí 320, Kutná Hora, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, sp. zn. 18 Co 162/2019, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, sp. zn. 18 Co 163/2019, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy; krajský soud se totiž podle stěžovatele nevypořádal s jeho tvrzenými námitkami a rozhodl v rozporu se skutkovým stavem vyplývajícím z předložených důkazů.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že soudní exekutor Mgr. Martin Svoboda, Exekutorský úřad Teplice, usneseními ze dne 11. 10. 2019, č. j. 110 Ex 3631/10-1594 a č. j. 110 Ex 3631/10-1597, zamítl žádost stěžovatele jako povinného o osvobození od soudního poplatku ve výši dvakrát 4 000 Kč, a to za dovolání ve dvou věcech vedených Nejvyšším soudem. Soudní exekutor totiž zjistil, že stěžovatel jako povinný má dceru, na kterou platí výživné 1 200 Kč měsíčně a byl mu přiznán invalidní důchod ve výši 5 994 Kč. Dále stěžovatel pobírá příspěvek na bydlení ve výši asi 3 300 Kč. Stěžovatel je osobou samostatně výdělečně činnou, bylo mu vydáno několik živnostenských oprávnění a je rovněž spoluvlastníkem několika nemovitých věcí, pronajal si byt a již řadu let je zastoupen advokátem, když není důvod se domnívat, že by mu za jeho služby neplatil odměnu. Na základě těchto zjištění soudní exekutor žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků za dovolání zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal zvlášť závažné důvody, pro které by bylo namístě ho od uhrazení soudního poplatku osvobodit. Jeho žádosti se totiž jeví jako neúplné a nevěrohodné, když neobsahují všechny relevantní údaje (především o stěžovatelových příjmech) a vzbuzují tak důvodné pochybnosti o pravdivosti tvrzení samotného stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele proti rozhodnutím soudního exekutora krajský soud ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodl tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzují. V souladu s ustálenou judikaturou zdůraznil nutnost zkoumat při žádosti o osvobození od soudních poplatků nejen sociální poměry a zdravotní stav žadatele, ale též jeho možnost si prostředky na zaplacení soudního poplatku opatřit. Zdůraznil tak nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů žadatele. Při těchto úvahách vyšel krajský soud z toho, že stěžovatel pobírá invalidní důchod ve výši 5 994 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení 3 240 Kč měsíčně. Má vyživovací povinnost k dceři ve výši 1 200 Kč měsíčně a dluh vůči oprávněné (TNM PRINT s.r.o.) 427 560 Kč a vůči finančnímu úřadu 545 765 Kč. Stěžovatel měl v době rozhodování krajského soudu tři živnostenská oprávnění. U všech těchto oprávnění došlo k přerušení provozování živnosti oznámené stěžovatelem těsně poté, co se stěžovatel seznámil s obsahem shora zmíněných usnesení soudního exekutora, když v jejich odůvodnění soudní exekutor poukazuje na podnikatelské aktivity stěžovatele. Protože stěžovatel pobírá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, znamená to, že mu zůstává zachována pracovní schopnost minimálně ve výši 51 %. Stěžovatel přitom podle krajského soudu nijak neprokázal, že by si z důvodu svého zdravotního stavu nebyl schopen finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku opatřit, a to zejména za situace, kdy se jedná o soudní poplatek ve výši dvakrát 4 000 Kč. V návaznosti na uvedené, krajský soud dospěl k závěru, že zjištěné poměry stěžovatele jako povinného neodůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, když nelze přehlédnout dikci zákona, podle které lze účastníkovi řízení osvobození od soudních poplatků přiznat jen zcela výjimečně, jsou-li pro to dány zvlášť závažné důvody.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
8. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož krajský soud postupoval, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by krajský soud při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročil z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhl tak do základních práv stěžovatele. To ve svém důsledku potvrzuje i koncepce stěžovatelovy ústavní stížnosti, neboť ta neobsahuje v podstatě žádnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci. Stěžovatel si totiž bez dalšího i v ústavní stížnosti vystačí s prostým konstatováním, že nepodniká, že nemá příjmy z nájmu (když ovšem krajský soud naopak v ústavní stížností napadených rozhodnutí poznamenal, že stěžovatel si platí pronájem) a že právního zástupce si stěžovatel neplatí, protože mu byl ustanoven soudem. Vůbec se tedy nevěnuje potencionalitě svých příjmů (tedy možnosti si prostředky na zaplacení soudního poplatku obstarat), byť na to krajský soud v kontextu poměrů stěžovatele v napadených rozhodnutích (srov. jejich odst. 19 a 23) výslovně upozorňuje. Je to tedy stěžovatel, kdo na krajským soudem předestřené důvody náležitě nereaguje.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu