ECLI:CZ:US:2020:3.US.1111.20.1
sp. zn. III. ÚS 1111/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Kravaře, se sídlem Náměstí 43, Kravaře, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 29 Cdo 4225/2019-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v prvé řadě rekapituluje dosavadní průběh řízení a jeho podstatu. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného) čelil žalobě na zaplacení částky 738 326,55 EUR. Žalobkyně (Eiffage Construction S.A.S.) byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě tří dnů; v této lhůtě však soudní poplatek neuhradila, pouze požádala o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně po marném uplynutí lhůty řízení zastavil a teprve poté mu byla doručena žádost o prodloužení lhůty k zaplacení (byť ta byla podána v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku). K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud tak, že se řízení nezastavuje. Vyšel přitom z právního názoru vyjádřeného i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 8 As 198/2018, podle něhož k zachování lhůty pro zaplacení soudního poplatku postačuje podání žádosti, čímž dojde ke "konzumaci" této lhůty.
3. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě) dovolání, v němž tvrdil, že jej tento soud nesprávným posouzením následků uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku zkrátil na právech. Uvedl též, že rozhodnutí krajského soudu bylo rozporné s judikaturou dovolacího soudu.
4. Nejvyšší soud však podané dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné. S odkazem na "ustálenou judikaturu" totiž konstatoval, že zaplacení soudního poplatku a jeho okolnosti se týkají pouze vztahu mezi žalobkyní a státem, že rozhodnutím o (ne)zastavení řízení z tohoto důvodu není rozhodováno o právech stěžovatele a proto stěžovatel nebyl oprávněn dovolání podat.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž obsáhle polemizuje. Tvrdí, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a že odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež jsou v něm obsaženy, nejsou přiléhavé. Stěžovatel upozorňuje, že odkazovaná rozhodnutí byla vydána v jiném kontextu (byla v nich řešena problematika určení výše soudního poplatku a nikoliv zastavení řízení pro jeho nezaplacení) a že napadené rozhodnutí nereflektuje ani novelu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, která podstatně zpřísnila následky nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě.
6. V ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhl i to, aby byla Nejvyššímu soudu uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
7. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
11. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. V projednávané věci je pak zdrženlivý přístup Ústavního soudu na místě dvojnásob - nejednalo se totiž o dovolání "meritorní", nýbrž o přístup k Nejvyššímu soudu v dílčí procesní věci, v níž je potenciál pro skutečné ohrožení základních práv stěžovatele podstatně snížen.
12. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání z toho důvodu, že je kvalifikoval jako subjektivně nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatel jako žalovaný nemohl za dané procesní situace dovolání podat, neboť povinnost k zaplacení soudního poplatku je obsahem právního vztahu mezi státem a poplatníkem (žalobkyní). Tento svůj právní názor pak Nejvyšší soud odůvodnil v podstatě pouze odkazem na dřívější judikaturu.
13. Ústavní soud uznává částečnou opodstatněnost námitek stěžovatele směřujících proti podobě odůvodnění napadeného usnesení. To je skutečně velmi lakonické a balancuje na samé hranici akceptovatelnosti. Na druhou stranu však ani podoba odůvodnění nevede - s ohledem na kontext případu - Ústavní soud k závěru o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Z napadeného usnesení a v něm obsažených odkazů na dřívější judikaturu je totiž zřetelně seznatelná podstata argumentu, na němž bylo odmítnutí dovolání založeno. Odkazovaná rozhodnutí se sice nevěnovala přímo situaci, v níž by soudy rozhodovaly o (ne)zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, ale obecný závěr o subjektivní nepřípustnosti dovolání žalovaného ve věcech týkajících se výše či placení soudního poplatku z nich plyne. Klíčové usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013) bylo navíc v rámci řízení o dovolání odkazováno v celé řadě dalších případů a postoj Nejvyššího soudu lze i s ohledem na tuto skutečnost považovat za ustálený.
14. Pokud jde o stěžovatelem zmiňovanou novelu zákona o soudních poplatcích a její význam pro posuzovanou věc, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a v něm obsažený odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 8 As 198/2018, který se této otázce věnoval a přesvědčivě vysvětlil, proč je postup zvolený odvolacím soudem přípustný i po zmíněné novele zákona. V tomto kontextu nelze Nejvyššímu soudu vytýkat (přinejmenším by taková výtka neměla ústavněprávní relevanci), že změnu zákona v odůvodnění svého usnesení nereflektoval.
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem tudíž považuje Ústavní soud za ústavně konformní a konstatuje, že přístup k dovolacímu soudu nebyl stěžovateli protiústavně upřen.
16. Jak již Ústavní soud zmínil, stěžovatel explicitně napadl toliko citované usnesení Nejvyššího soudu (a nikoliv již usnesení soudu krajského) a zároveň ani k ústavní stížnosti nepřiložil jiné rozhodnutí než usnesení dovolacího soudu. Pouze pro úplnost proto Ústavní soud dodává, že i pokud by stěžovatel usnesení krajského soudu napadl, jednalo by se v tomto rozsahu o návrh nepřípustný. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je totiž splněna zásadně pouze tehdy, vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn nejen v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace- jak plyne z výše uvedeného - nastala v projednávané věci.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem byl za této situace rovněž odmítnut. Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může totiž Ústavní soud uložit účastníkovi povinnost nahradit jinému účastníkovi náklady řízení "v odůvodněných případech podle výsledků řízení". Jelikož stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, není splněna hned první podmínka (tj. výsledek řízení) pro tento výjimečný postup.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu