ECLI:CZ:US:2020:3.US.1131.19.1
sp. zn. III. ÚS 1131/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, sídlem Jeronýmova 814/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 6 Tdo 928/2018-35, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2018 č. j. 10 To 71/2018-443 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. prosince 2017 č. j. 1 T 135/2017-399, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. 1 T 135/2017-399 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl, stručně shrnuto, dopustit tak, že dne 15. 11. 2016 okolo 00:30 hodin v době služby přistoupil jako příslušník Policie České republiky (dále jen "policie") ve služebním stejnokroji ke kamionu na odstavné ploše, v němž se nacházel řidič R. H. (dále jen "řidič"), který vozidlo zastavil. Stěžovatel řidiče vyzval, aby mu předložil doklady potřebné k řízení vozidla a aby si nastoupil k němu do služebního vozidla policie, kde se ho poté dotázal, kolik má u sebe peněz, řidič mu řekl, že má pouze 90 zlotých a 200 Kč, stěžovatel mu tedy sdělil, že ho odveze k bankomatu, a že mu poté řidič předá hotovost, kterou měl u sebe a k tomu dalších 2 000 Kč, které si vybere z bankomatu, a to s odůvodněním, že řidič porušil zákazovou značku B4, zákaz vjezdu nákladních automobilů s vyznačenou hodnotou nejvyšší povolené hmotnosti. Jak stěžovatel navrhl, tak také bylo učiněno, když řidič vybral peníze z bankomatu a předal je stěžovateli, který aniž by vypsal pokutové bloky, z místa odjel a finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, přičemž ani následně přestupek nezaevidoval v policejním systému, čímž jednal v rozporu s §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a závazným pokynem policejního prezidenta č. 190/2012 o postupu při manipulaci s pokutovými bloky.
3. Za uvedený čin byl stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku za použití §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby příslušníka Policie České republiky na dobu pěti let a podle §67 odst. 1 trestního zákoníku rovněž peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč, resp. 50 denních sazeb po 300 Kč, a podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 4. 2018 č. j. 10 To 71/2018-443 bylo odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítnuto jako nedůvodné.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 6 Tdo 928/2018-35 bylo jeho dovolání proti usnesení krajského soudu odmítnuto s tím, že nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že závěr o jeho vině není dostatečně důkazně podložen. Namítá, že nebylo dostatečně odůvodněno zamítnutí jeho návrhu na provedení důkazu záznamy ze systému ZIKMUND vztahujícími se k Obvodnímu oddělení Policie České republiky v České Skalici ze dne 15. 11. 2016 od 1:30 h do 2:15 h. Těmi chtěl prokázat nepravdivost výpovědi svědka J. T., který mimo jiné vypověděl, že v noci, kdy mělo dojít k údajnému spáchání trestného činu stěžovatelem, nahlížel do systému ZIKMUND a "bylo tam napsáno, že nějaký polský řidič kamionu oznámil, že nějaký policista mu vzal nějaké zloté, 500 Kč, vytáhnul ho k bankomatu, musel vybrat ještě dalších 2 000 Kč.". To však není možné, neboť konkrétní průběh činu včetně výše peněžních částek byl specifikován až výpovědí poškozeného řidiče učiněnou později. V případě prokázání nepravdivosti této části výpovědi svědka by ji soud nemohl hodnotit jako věrohodnou celkově. Proti stěžovateli by tak svědčila již jen výpověď řidiče, který dle vlastních slov na území České republiky záměrně a soustavně porušuje právní předpisy.
7. Soud se také přesvědčivě nevypořádal se stěžovatelem předloženou časovou osou, kterou se snažil prokázat, že skutkový děj, který mu byl obžalobou kladen za vinu, se nemohl stát pro rozpor časové osy s popisem událostí řidičem. Soud reagoval argumentem, že vnímání času může být subjektivní a nedá se předpokládat, že by poškozený v průběhu jednání sledoval čas, nicméně stěžovatel časovou osu podepřel objektivními důkazy - záznamy z kamerového systému.
8. Okresní soud ve svém odůvodnění také hovoří o rozporech ve výpovědi stěžovatele, aniž by je konkretizoval, čímž se stává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení nebyl respektován princip in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v posuzované věci je zřejmé, na čem jsou závěry obecných soudů založeny. V tomto směru byla značná pozornost věnována rozboru výpovědi stěžovatele a výpovědi řidiče. Ústavní soud neshledal, že by snad soudy jen nějak vágně odkázaly na rozpory ve stěžovatelově výpovědi. Právě naopak soudy konkrétně vyzdvihly, v čem tuto výpověď považují za problematickou či nelogickou a proč se jim výpověď řidiče jeví oproti tomu věrohodnou (viz zejména str. 6 a násl. rozsudku).
13. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily sice toliko stručně, nicméně s ohledem na charakter stěžovatelova návrhu dostatečným způsobem. Pokud stěžovatel navrhoval provedení důkazu záznamy ze systému ZIKMUND, nejeví se přesvědčivým jeho tvrzení, že by zpochybněním předmětné části výpovědi svědka T. mohla být tato výpověď zpochybněna ve svém celku, natož aby mohly vést ke zpochybnění klíčové výpovědi řidiče. Možno zdůraznit, že tyto záznamy by nemohly doložit nic přímo o průběhu trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen.
14. Stěžovatel má pravdu potud, že soudy se s jím předloženou časovou osou vypořádaly jen poněkud povšechně, nicméně Ústavní soud nemá za to, že by bylo možno hovořit o svévoli v rozhodování, které by vyžadovalo zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. To zejména když závěr o vině stěžovatele se jeví být celkově přesvědčivě odůvodněn, když nutno znovu odkázat na podrobný rozbor výpovědí stěžovatele a řidiče.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu