ECLI:CZ:US:2020:3.US.1211.20.1
sp. zn. III. ÚS 1211/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., roz. M. L., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Tovačovského 318/18, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 2. 2020, č. j. 6 To 35/2020-810, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 12. 2019, č. j. 2 T 209/2013-800, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 5. 2015, č. j. 2 T 209/2013-532, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2015, č. j. 6 To 201/2015-574, uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "tr. zákoník"). Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno) dne 29. 8. 2013 kolem 14. hodiny v Kroměříži v herně U Pošty hrál na výherních automatech, které zablokoval bankovkami cizí měny s cílem vylákat při reklamaci českou měnu, která mu byla obsluhou ve výši 3 000 Kč vyplacena. Poté z herny odešel a vrátil se tam kolem 16. hodiny, a když po něm obsluhující herny požadovala vrácení podvodně vylákaných 3 000 Kč, osočil se na ni a uhodil ji dlaní do obličeje. Poškozená z obavy z dalšího napadání stěžovateli vydala dalších 14 000 Kč, následně ji stěžovatel ještě kopl do břicha a odešel, čímž způsobil poškozené společnosti provozující hernu škodu ve výši 14 000 Kč. Za dané jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců.
3. V dané věci soudy vycházely ze skutečnosti, že se stěžovatel předmětný den do herny po svém odchodu ještě jednou kolem 16. hodiny vrátil. Stěžovatel však tyto závěry po celou dobu trestního řízení odmítal a doznal pouze to, že předmětného dne hernu navštívil kolem 14. hodiny a po záměrném zablokování herního automatu cizí měnou na obsluze herny vylákal 3 000 Kč. Po pravomocném skončení trestního řízení údajně vyšly najevo nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení upozornil na rozpory ve svědecké výpovědi poškozené, která byla jediným usvědčujícím důkazem. Obecné soudy v původním řízení rovněž vůbec nevyslechly dalšího přímého svědka, který byl v době prvního incidentu (tj. v době kolem 14. hodiny předmětného dne) v herně jako jediný mimo poškozenou obsluhu herny a stěžovatele - přítomen. Dále stěžovatel v návrhu na obnovu řízení poukázal na nutnost vyslechnout další svědkyni, která dříve v herně pracovala a která by se mohla vyjádřit k podvodnému jednání stěžovatele, stejně jako na nutnost provést důkazy záznamy telekomunikačního provozu a kamerové záznamy o pohybu stěžovatele ve městě v inkriminovanou dobu, které mají dosvědčit, že z časového hlediska pro stěžovatele nebylo možné se v mezidobí mezi 14. a 16. hodinou vrátit z herny domů a zpět do herny.
4. Napadeným usnesením okresního soudu byl však návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Krajský soud stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rovněž zamítl a rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí povolení obnovy řízení potvrdil.
5. Stěžovatel namítá, že v rámci rozhodování o povolení obnovy řízení soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, tedy výslech navržených svědků ani komplexní hodnocení a porovnání záznamů telekomunikačního provozu s kamerovými záznamy. Soudy totiž uzavřely, že se nejedná o nové důkazy či skutečnosti; nadto vina stěžovatele byla v původním řízení prokázána výpovědí poškozené a otiskem pachové stopy. Stěžovatel však namítá, že závěr o vině při tak závažném zločinu s dlouhým trestem odnětí svobody nelze opřít o jednu usvědčující svědeckou výpověď, která navíc nebyla po celou dobu trestního řízení konzistentní.
6. Další okruh námitek směřuje k problematice doručování. Stěžovateli byl opatřením předsedkyně senátu okresního soudu dne 10. 12. 2018 podle §39 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") ustanoven obhájce. Ten dne 7. 1. 2019 se souhlasem stěžovatele udělil substituční plnou moc k zastupování stěžovatele při jednotlivých úkonech právní služby. Napadené usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení bylo doručeno do datové schránky pouze substitutovi, nikoliv ustanovenému obhájci (substituentovi). K tomu stěžovatel namítá, že jakkoliv se obhájce může nechat zastoupit substitutem, nic to nemění na skutečnosti, že jeho obhájcem byl stále pouze ustanovený obhájce. Podle §137 odst. 2 tr. ř. je třeba usnesení, tedy i usnesení o zamítnutí povolení obnovy řízení, oznámit obhájci, a to doručením opisu usnesení. Napadené usnesení okresního soudu však nebylo nikdy řádně doručeno ustanovenému obhájci, toliko substitutovi. Následkem bylo, že stížnost, kterou stěžovatel proti napadenému usnesení okresního soudu podal ihned po jeho vyhlášení, nikdy nemohla být jeho obhájcem řádně odůvodněna. Stejného pochybení při doručování se pak dopustil i krajský soud.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani být nemůže další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není povolán ani k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 969/13; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
10. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení poukazem na nutnost výslechu dalších svědků a na nutnost provést důkazy záznamy telekomunikačního provozu a kamer, kdy tyto nově navržené důkazy měly prokázat, že se stěžovatel v době incidentu v herně nenacházel a nacházet ani nemohl. Okresní soud však v odůvodnění napadeného usnesení, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, přesvědčivě vyložil, proč předložené důkazy nelze vnímat jako nové skutečnosti či důkazy, když dále rozvádí, že předložené důkazní návrhy nepředstavují nové skutečnosti "neboť tyto důkazy navrhoval odsouzený již v samotném trestním řízení, nebylo jim ale vyhověno a soud náležitě zdůvodnil, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl" (viz str. 2 napadeného usnesení okresního soudu). Krajský soud se následně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení se závěry okresního soudu ztotožnil.
11. Na základě výše uvedeného je třeba v nyní projednávané věci postup a rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska akceptovat, a to i s ohledem na nedávno přijaté stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20. Jak je totiž z výše nadepsaného stanoviska pléna Ústavního soudu patrné, soudy se již v řízení o povolení obnovy musí zabývat též otázkou, zda jsou nové skutečnosti či důkazy takové povahy, že by na jejich základě mohlo v rámci obnoveného řízení dojít ke změně pravomocného rozhodnutí. Pro povolení obnovy řízení je stěžejní nejen to, že skutečnosti uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými a soudu dříve neznámými, ale především to, zda tyto nové poznatky mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V nyní projednávaném případě přitom soudy při hodnocení v návrhu na obnovu řízení předložených důkazů a skutečností dospěly jednoznačně k závěru, že v návrhu předložené skutečnosti a důkazy nejsou důkazy a skutečnostmi novými a soudu dříve neznámými, když stěžovatel pouze opakoval svoji obhajobu z původního řízení, a to včetně těchto důkazních návrhů.
12. Lze tedy shrnout, že "neznámost" skutečností nebo důkazů dle dikce ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. nemůže být dána pouhou okolností, že v předchozím trestním řízení tyto skutečnosti nebyly zjištěny, resp. důkazy nebyly provedeny bez toho, že nebude zkoumán jejich dopad na pravomocné rozhodnutí, což v nyní projednávaném případě soudy učinily již v původním řízení, kdy tyto důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítly. Stále je totiž třeba mít na zřeteli, že návrh na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému trestnímu rozhodnutí. Již jen z této okolnosti je proto zřejmé, že podmínky pro jeho uplatnění mají být vykládány restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem.
13. Ke druhé stěžovatelově námitce stran doručování substitutovi a nikoliv ustanovenému obhájci je třeba uvést, že podle ustanovení §137 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §63 odst. 1 tr. ř. a §50a odst. 4, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je postup obou soudů při doručování napadených usnesení v souladu se zákonnou úpravou. Ani v tomto ohledu se tedy soudy žádného pochybení nedopustily.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu