ECLI:CZ:US:2020:3.US.1231.19.1
sp. zn. III. ÚS 1231/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K+K General Corporation, s. r. o., se sídlem Charvátská 569/16, Ostrava, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. února 2019 sp. zn. 2 KZT 68/2019 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. ledna 2019 sp. zn. 2 ZT 56/2014, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka není spokojena s výsledkem trestního řízení, ve kterém měla postavení poškozené. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. 2 ZT 56/2014 bylo rozhodnuto ve věci podezření z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit R. B. v době po 6. 5. 2011, tedy poté co byla zahájena exekuce na majetek obchodní společnosti X, k vymožení pohledávky stěžovatelky ve výši 312 000 EUR, stručněji shrnuto tím, že postoupil obchodní společnosti ČSAD Frýdek-Místek, a. s., pohledávky, které měla obchodní společnost X, za několika dlužníky, v důsledku čehož měli tito dlužníci plnit svůj dluh obchodní společnosti ČSAD Frýdek-Místek, a. s., a nikoli obchodní společnosti X. Dále měl R. B. od obchodních společností BURY, Sp z o. o., TARGBAN, Sp. z o. o. a Jana Cupková - zasilatelství, s. r. o., inkasovat úhrady za provedenou přepravu. Dále měl společně s likvidátorem K. Z. od K. B. převzít finanční prostředky, jež byly zákazníky obchodní společnosti X, zasílány na účet K. B., namísto na účet obchodní společnosti X, kdy tento účet si K. B. měl záměrně založit za účelem, aby zmíněné finanční prostředky od zákazníků byly odstraněny z dosahu exekutora či stěžovatelky. K. Z. měl prodat obchodní společnosti Gamin s. r. o. dva osobní automobily zn. Kia Cee´d, jež byly v majetku obchodní společnosti X. Podle §159 odst. 1 trestního řádu byla věc odložena, s tím že ve věci není dáno podezření ze spáchání trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak. Podle závěrů státního zastupitelství pohledávka 312 000 EUR, která byla předmětem výkonu rozhodnutí, v tvrzené podobě a výši nikdy neexistovala.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. 2 KZT 68/2019 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že řízení bylo vedeno z jejího podnětu, a je nadále přesvědčena, že důvodně. Namítá, že státní zastupitelství příliš extenzivně vykládá možnost orgánů činných v trestním řízení posuzovat předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu. Nelze souhlasit s názorem státního zastupitelství, že orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny a s ohledem na právní kvalifikaci prověřovaného jednání i povinny posoudit, zda skutečně existoval dluh z ústní smlouvy o půjčce ve výši 312 000 EUR, když nesplnění povinnosti zaplatit tuto půjčku bylo podkladem pro zahájení výkonu rozhodnutí, který měl být poté podezřelými mařen. Nelze zpochybňovat veřejné listiny (notářský zápis, rozsudek a usnesení), které existenci závazku potvrzují. Tyto listiny byly také součástí spisu, na jehož obsahu by mělo státní zastupitelství své závěry stavět, nikoliv vycházet z nějakých nepodložených domněnek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.
Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby". Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné".
7. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti".
8. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud neshledává. Stěžovatelčina ústavní stížnost obsahuje pouhou polemiku se závěry státních zastupitelství, pohybující se toliko v rovině běžného zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu