ECLI:CZ:US:2020:3.US.1311.20.1
sp. zn. III. ÚS 1311/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Masarykova 621/19, Liberec 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 10 C 413/2000-10, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2018, č. j. l0 C 413/2000-233, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2019, č. j. 29 Co 83/2019-271, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 27 Cdo 18/2020-335, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále těmito rozhodnutími mělo být porušeno právo na respektování jejího soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny s tím, že město L. jako vlastník a pronajímatel bytu (kdy vlastní nájemní vztah a jeho skončení je samotným jádrem sporu) porušilo rovněž princip, že vlastnictví nesmí být zneužito na úkor druhých (zde na úkor stěžovatelky), jak předvídá čl. 11 odst. 3 Listiny. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla stěžovatelce rovněž odňata možnost účastnit se řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 12. 2018 zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost podanou podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K odvolání stěžovatelky jako žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 29 Co 83/2019-271, potvrdil usnesení okresního soudu. I podle krajského soudu totiž stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost opožděně, neboť tato byla podána po třech letech od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, tedy po uplynutí objektivní lhůty stanovené §234 odst. 2 o. s. ř.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Pokud totiž stěžovatelka s odkazem na své mentální postižení v dovolání dovozovala, že lhůtu podle §234 odst. 2 o. s. ř. omezující možnost podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na její věc aplikovat nelze, neboť neměla možnost se s rozhodnutími ve věci samé seznámit, pak podle Nejvyššího soudu přehlíží, že lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost zakotvené v §234 o. s. ř. jsou lhůtami procesními, nikoliv hmotněprávními, a dle výslovného znění §235 odst. 1 o. s. ř. jejich zmeškání nelze prominout. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání, nepředestřela. Podle §237 o. s. ř. je přitom předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení takové dovolatelem předestřené otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tedy že taková otázka je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenal, že i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1170/18 ze dne 1. 8. 2018 vydaném k ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutím ve věci samé (kdy okresní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, č. j. 10 C 413/2000-10 a krajský soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21 přivolily k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovatelce dalo město L.) uzavřel, že jediným stěžovatelce dostupným a účinným prostředkem nápravy je žaloba pro zmatečnost podaná podle §229 odst. 3 o. s. ř. (touto žalobou lze napadnout rozhodnutí, pokud účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). O takové žalobě je přitom vedeno samostatné řízení u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 213/2018.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 18/2020-335), a zčásti nepřípustná (ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu).
6. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
9. V nyní posuzované věci však - i při zohlednění uvedených obecných
východisek - neplyne, že by závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání byl nesprávným. Ostatně rovněž v Nejvyšším soudem odkazovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1170/18, vydaném k obdobné ústavní stížnosti téže stěžovatelky, se Ústavní soud nevymezil přímo proti závěru o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo proti východisku, že zmeškání lhůty pro její podání nelze prominout; toliko uzavřel, že podáním žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být pro duševní postižení stěžovatelky podmíněna přípustnost eventuálně navazující ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. shodný závěr ve stěžovatelkou nyní příkladmo odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285)].
10. Stěžovatelka naopak nevysvětluje, proč s podáním eventuální ústavní stížnosti nevyčkala až na výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou podle §229 odst. 3 o. s. ř. tak, jak je uvedeno v usnesení sp. zn. II. ÚS 1170/18, když sám Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení zmiňuje, že řízení o takové žalobě stěžovatelka zahájila. Řízení o takové žalobě je přitom podle Ústavního soudu způsobilé napravit eventuální nedostatek v ochraně práv stěžovatelky v původním řízení o věci samé (tedy v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu), spočívající v nedostatečné kompenzaci stěžovatelčina duševního postižení jakožto účastníka řízení.
11. Za takové situace ovšem Ústavní soud nemohl přezkoumávat ústavní stížností napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu, jež nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezprostředně předcházela, neboť stěžovatelka nedostatečným vymezením přípustnosti dovolání nesplnila podmínku řádného čerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, je to má na mysli §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků pak platí i ve vztahu k rozhodnutí okresního a krajského soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť - jak uvedeno shora - ve vztahu k nim představuje žaloba pro zmatečnost podaná podle §229 odst. 3 o. s. ř. účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv [srov. k tomu zejména odst. 41 usnesení sp. zn. II. ÚS 1170/18]. Ústavní soud se proto v dané fázi řízení nemohl zabývat případným porušením stěžovatelčina vlastnického práva ani práva na ochranu soukromého a rodinného života.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu