ECLI:CZ:US:2020:3.US.1434.20.1
sp. zn. III. ÚS 1434/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem, sídlem 1. máje 869/27, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2020 č. j. 17 Co 279/2019-435 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. července 2019 č. j. 0 P 333/2014-398, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným výrokům rozsudků Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, jakož i základní práva jejích nezletilých dětí zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého syna L. M. a nezletilou dceru K. M., jejichž otcem je M. M., na každého z nezletilých dětí na částku 8 000 Kč měsíčně.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. 7. 2019 č. j. 0 P 333/2014-398 tak, že zvýšil výživné, stanovené otci na nezletilého L. M. předchozím rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 11. 2017 č. j. 0 P 333/2014-248 na 5 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 7. 2019 na částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.), určil splatnost běžného výživného do každého 22. dne v měsíci k rukám matky. Výrokem II. výživné stanovené otci na nezletilou K. M., stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2014 č. j. 0 Nc 2244/2014-138 na 4 000 Kč měsíčně, zvýšil počínaje dnem 1. 9. 2018 na částku 5 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 7. 2019 na částku 5 500 Kč měsíčně. Rozhodl, že běžné výživné je splatné vždy do každého 22. dne v měsíci k rukám matky. Dlužné zvýšené výživné za období od 1. 9. 2018 do 30. 6. 2019 ve výši 8 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě nejpozději do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 1. 10. 2019 odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 18. 2. 2020 č. j. 17 Co 279/2019-435 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v části výroku o dlužném zvýšeném výživném tak, že otci dlužné výživné pro nezletilou K. za dobu od 1. 9. 2018 do 30. 6. 2019 nestanovil, v ostatním rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy určily výživné pro nezletilé děti v nepřiměřeně nízké výši a navzdory jejím námitkám nezohlednily při stanovení výše výživného výdělek otce, který po přepočtu může dosahovat 60 000 Kč. Stěžovatelka poukázala na doporučující tabulky pro výpočet výše výživného na dítě 6 až 9 let, které vydalo Ministerstvo spravedlnosti za účelem sjednocení soudní judikatury a částka na výživné jednoho dítěte by měla připadnout 13 až 17% tj., 7 020 Kč až 9 180 Kč. Vyslovila přesvědčení, že její návrh na stanovení výživného pro jedno dítě na 8 000 Kč měsíčně ani s ohledem na další vyživovací povinnost jejich otce není nikterak nepřiměřená.
6. Stěžovatelka poukázala na pochybení obecných soudů, které spočívá v tom, že se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které za řízení vyšly najevo, a stěžovatelkou navrženými důkazy a námitkami. Krajský soud nepřihlédl k vyjádření opatrovníka a nikterak se s ním nevypořádal. V řízení mělo být vzato v úvahu, že otec se o děti reálně vůbec nezajímá, nepodílí se na jejich výchově a je pouze na stěžovatelce, aby uspokojovala jejich potřeby. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek řádného odůvodnění a jedná se o tzv. opomenuté důkazy. Napadená rozhodnutí jsou dle jejího názoru libovůlí v rozhodování orgánů veřejné moci, kterými zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky i nezletilých dětí. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
II.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud dále připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
9. Ačkoli stěžovatelka odkazuje mj. na své základní právo na spravedlivý proces, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
10. Pokud jde o výživné pro nezletilé děti, krajský soud přezkoumal postup okresního soudu a konstatoval, že okresní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatečné skutkové podklady a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž následně vycházel i krajský soud. V odvolacím řízení krajský soud pouze doplnil dokazování o zjištění výdělků otce (č. l. 416-419, č. l. 423) a jeho zdravotního stavu, vyjádření opatrovníka nezletilých dětí, zdravotního stavu stěžovatelky. Krajský soud navázal na závěry okresního soudu, že zvýšené výživné pro L. v částce 5 500 Kč a pro nezletilou K. v částce 5 500 Kč počínaje dnem 1. 7. 2019 stanovené okresním soudem je přiměřené a odpovídá jak odůvodněným potřebám oprávněných nezletilých dětí, tak i výdělkovým možnostem a schopnostem jejich otce. Ke změně poměrů došlo i na straně stěžovatelky, která pobírá vyšší čistý měsíční průměrný plat. Dále přihlédl k další vyživovací povinnosti otce na staršího syna M. M. M., na kterého přispívá částkou 6 000 Kč měsíčně. Krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu o dlužném zvýšeném výživném pro nezletilou K.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup okresního soudu i krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, když krajský soud korigoval, s přihlédnutím k platbám otce ve prospěch nezletilé dcery, o nichž mimochodem nebylo mezi rodiči sporu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 20), toliko výrok o dlužném výživném. Rozhodující soudy poukázaly na relevantní právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoli svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat - srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Princip nezávislosti soudu je založen i na zásadě volného hodnocení důkazů vyjádřené v §132 občanského soudního řádu, která byla v projednávaném případě naplněna. Pokud soud při rozhodování respektuje hmotně právní i procesní předpisy a srozumitelně své rozhodnutí odůvodní, není odlišnost právních závěrů soudu od názorů stěžovatelky způsobilá založit porušení základního práva. Argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu není přiléhavá, neboť na její věc nedopadá.
13. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy výše výživného pro nezletilé děti není vhodná, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, může v budoucnu znovu rozhodnout.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu