ECLI:CZ:US:2020:3.US.1436.20.1
sp. zn. III. ÚS 1436/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SETARIA s. r. o., sídlem Pražská 810/16, Praha 10, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020 č. j. 32 Cdo 3884/2019-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2019 č. j. 55 Co 132/2019-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2018 č. j. 46 C 309/2018-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DAVO CAR, s. r. o., sídlem U Tvrze 669/40b, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka (jako kupující) uzavřela s vedlejší účastnicí (jako prodávající) kupní smlouvu o prodeji motorového vozidla. Následně u vedlejší účastnice uplatnila práva z vadného plnění s informací o odstoupení od smlouvy. Vedlejší účastnice uznala několik z vytýkaných vad, které podle ní nezakládaly právo stěžovatelky odstoupit od smlouvy.
3. Stěžovatelka se obrátila na Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") se žalobou proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 320 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud zjistil, že si stěžovatelka a vedlejší účastnice v kupní smlouvě ujednaly možnost stěžovatelky uplatnit práva z vadného plnění po dobu dvanácti měsíců od koupě. Vedlejší účastnice uznala tři vady a dvě odstranila, v době rozhodnutí soudu přetrvávala jedna vada. Dále soud zjistil, že nešlo o vady skryté ani neodstranitelné, na některé byla stěžovatelka upozorněna ve smlouvě a podle znaleckého posudku bylo jejich důvodem opotřebení vozidla. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nenaplnila předpoklady §2169 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť vady se nevyskytly opakovaně a stěžovatelka si části z nich byla při koupi vědoma (§2170 obč. zák.). Obvodní soud žalobu v návětí uvedeným rozsudkem zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zčásti rozsudek obvodního soudu. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud (při částečném zopakování dokazování) k závěru, že vozidlo trpělo dvěma, nikoli třemi vadami. Ohledně prvně uplatněné vady stěžovatelka zvolila její odstranění, u druhé odstoupila od smlouvy. Jelikož stranami smlouvy byli podnikatelé, dospěl městský soud s přihlédnutím k jimi provozovaným činnostem k závěru, že se na věc nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o právech z vadného plnění při prodeji zboží v obchodě (viz §2158 obč. zák.). Posouzením věci podle §2107 odst. 1 a 3 dospěl i městský soud k závěru, že stěžovatelka neměla právo od smlouvy odstoupit, pročež rozhodl, jak uvedeno výše.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Podle něj neměla otázka stěžovatelky ohledně použití §2169 odst. 2 obč. zák. oporu v rozsudku městského soudu, neboť mylně stavěla na předpokladu, že vedlejší účastnice odpovídala za tři vady a nijak proti němu v dovolání neargumentovala. Samotnou možností použití daného ustanovení se, na rozdíl od mínění stěžovatelky, městský soud podle Nejvyššího soudu výslovně zabýval, na což dovolací soud poukázal citací bodu 15 rozsudku městského soudu. Podle Nejvyššího soudu se na věc nevztahovala ani jeho další stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí; uznání některé vady vedlejší účastnicí údajně nemohlo vyvolat účinky uznání dluhu, neboť ta současně výslovně odmítla stěžovatelčino odstoupení od smlouvy. Otázka překvapivosti rozhodnutí městského soudu byla podle Nejvyššího soudu irelevantní, neboť by k ní jako k vadě řízení (nikoli nesprávnému posouzení věci, které je jediné způsobilým dovolacím důvodem), mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Nad rámec Nejvyšší soud uvedl, že prismatem koncepce překvapivosti rozhodnutí podle Ústavního soudu o takový případ v posuzované věci nešlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že Nejvyšší soud neposoudil dostatečně předložené právní otázky, a přestože dovolání odmítl pro nepřípustnost, částečně se jimi věcně zabýval. Nejvyšší soud podle stěžovatelky především neposoudil, zda byla sjednána možnost postupovat v souladu s §2169 odst. 2 obč. zák. a při výskytu tří vad odstoupit od kupní smlouvy. Důsledkem aprobace rozsudku městského soudu má být porušení zásad autonomie vůle a dispozitivnosti soukromého práva. Vyslovení právního názoru jako obiter dictum činí podle stěžovatelky usnesení Nejvyššího soudu vnitřně rozporným, k čemuž poukazuje na body 41 až 43 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pominul dosud neřešenou právní otázku, zda výslovné uznání vad prodávajícím má právní relevanci, například, zda vyvolává účinky uznání dluhu podle §2053 obč. zák. Stěžovatelka v dovolání netvrdila, že dovolacím důvodem je porušení jí uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž že právě tato právní otázka nebyla dosud řešena. Současně Nejvyšší soud podle stěžovatelky nezohlednil, že rozsudek městského soudu je překvapivý a rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. Městský soud měl totiž uvést až v rozsudku, že bylo namístě po právní stránce věc posoudit odlišně, než učinil obvodní soud, přičemž o změně právního názoru se stěžovatelka dozvěděla až z tohoto rozsudku městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.
11. Obsah ústavní stížnosti, prostý ústavněprávní argumentace, sestává z opakování námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které byly v napadených rozhodnutích vyvráceny a částečně v nich ani nemají oporu.
12. Stěžovatelkou opakovaná námitka týkající se použití §2169 odst. 2 obč. zák. nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti již proto, že na podkladě skutkových zjištění městského soudu, která stěžovatelka nezpochybnila, by ani posouzení věci podle uvedeného ustanovení na výsledku řízení ničeho nezměnilo, jak na to ostatně poukázal městský soud i Nejvyšší soud. Oba soudy srozumitelně odůvodnily, že v případě (i nyní) nezpochybněného závěru o existenci pouze dvou, nikoli tří vad není relevantní uvažovat o použití §2169 odst. 2 obč. zák.
13. Opodstatněnou rovněž není námitka o možném uznání dluhu; byť Nejvyšší soud výslovně nekonstatoval, zda jde o otázku v jeho praxi řešenou, rozhodnutí městského soudu na ni zjevně nezáviselo. Konec konců by ani nedávalo smysl, kdyby po odstranění některých vad měla jejich akceptace mít účinky uznání tvrzeného dluhu, kterémužto žalobou uplatněnému nároku se vedlejší účastnice bránila. I tato část odůvodnění napadeného usnesení je v souladu s ústavním pořádkem.
14. Jestliže Nejvyšší soud vyložil, že i v případě, že by k tvrzené překvapivosti rozhodnutí mohl přihlížet, nemá tato námitka v rozsudku městského soudu jelikož, nelze toto ke stěžovatelce vstřícné odůvodnění nad rámec zákonné povinnosti shledat rozporné s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud byl k uvedenému zjevně veden snahou poukázat na to, že posouzení věci podle jiného ustanovení občanského zákoníku, mající na základě týchž nezpochybněných skutkových zjištění tentýž důsledek, není takovým odlišným právním posouzením, které by mělo za následek překvapivé rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, i kdyby na toto posouzení městský soud stěžovatelku upozornil, nemohl by být výsledek řízení odlišný. Příslušné konstatování Nejvyššího soudu nečiní napadené usnesení vnitřně rozporným, nepřezkoumatelným nebo jinak problematickým z hlediska ústavního pořádku. Uvedené není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14, neboť v nyní posuzované věci poukázal Nejvyšší soud na závěr jednoznačný a ústavně souladný. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí, k jejichž zrušení by mohl přistoupit v případě excesu, který v posuzované věci nenastal.
15. V posledku Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení nebo se jí zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu