ECLI:CZ:US:2020:3.US.1466.20.1
sp. zn. III. ÚS 1466/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem sídlem Krapkova 709/4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2020, č. j. 68 To 27/2020-715, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti i z příloh k ní přiložených vyplývá, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl v trestní věci stěžovatele usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 2 T 331/2013-697, tak, že podle ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel vykoná souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, který mu byl původně uložen v podmíněné formě, a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2014, č. j. 2 T 331/2013-383, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř roků a šesti měsíců. Současně byla stěžovateli tímto naposledy citovaným rozsudkem uložena také povinnost, aby v uvedené zkušební době svého podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a aby splácel dlužné výživné. Pro výkon trestu odnětí svobody okresní soud stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovatel totiž podle okresního soudu ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl podmínkám v odsuzujícím rozsudku soudem uloženým.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle ustanovení §141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Oba soudy se ve svých rozhodnutích shodly - zjednodušeně řečeno - na tom, že stěžovatel byl odsouzen za přečin zpronevěry a zejména za úmyslný přečin zanedbání povinné výživy, kdy tohoto trestného činu se dopouštěl i po značnou část nyní obecnými soudy posuzované zkušební doby. Již tato skutečnost podle obecných soudů zcela evidentně zavdává důvody k závěru, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil, neboť nežil řádným životem, když ve zkušební době podmíněného odsouzení (kdy jeho chování mělo být naprosto vzorné) se dokonce dopustil totožné trestné činnosti, pro kterou byl již odsouzen. Navíc stěžovatel neplnil ani souběžně uložené omezení a povinnosti, aby ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a aby splácel dlužné výživné (stěžovatel dokonce dále neplatil ani běžné výživné).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud rovněž v minulosti konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovatelova ústavní stížnost je založena v podstatě jen na citaci obecných východisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti bez dalšího například uvádí, že krajský soud jen mechanicky převzal závěry okresního soudu, neuvedl, z jakého důvodu stěžovatelova argumentace nemůže obstát a nevypořádal se s jeho stížnostními námitkami. Podle stěžovatele v jeho věci existuje rovněž extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry krajského soudu. Žádná taková pochybení ovšem Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil a odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu považuje za zcela odpovídající: je velmi podrobné a samostatně rozvíjí logické a úplné závěry okresního soudu.
10. Není pochyb o tom, že stěžovatel je již od roku 2007 veden na Úřadu práce České republiky jako nezaměstnaný a že jeho sociální poměry jsou neutěšené, nicméně krajský soud ve shodě s okresním soudem konstatoval, že stěžovatel neučinil nic pro to, aby se jeho finanční situace zlepšila. Ačkoliv má vysokoškolské vzdělání, ani v době nedostatku pracovních sil na trhu práce si nenašel zaměstnání, pracovat začal až po uplynutí zkušební doby, což ovšem krajský soud vyhodnotil ze strany stěžovatele jako účelové, neboť stěžovatel je podle krajského soudu veden obavou, aby nemusel nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Na dlužném a ani na běžném výživném stěžovatel neuhradil v podstatě ničeho a nad svou trestnou činností nezískal ani podle zprávy Probační a mediační služby žádný kritický nadhled.
11. Stěžovatel není z pohledu možnosti výkonu práce nijak významně omezen, byť podle zprávy Úřadu práce ČR - která ovšem nebyla pro účely řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí, podložena žádnými lékařskými zprávami (kdy stěžovatel nebyl schopen soudu sdělit ani svoji přesnější diagnózu) - je pracovní schopnost stěžovatele snížena kvůli poruše páteře o 20 %. Pro stěžovatele tak nejsou vhodné jen fyzicky namáhavé práce. Stěžovatel během zkušební doby sice opakovaně proklamoval rozhodnutí absolvovat například rekvalifikační kurs na tvorbu webových stránek s tím, že by v tomto oboru mohl sám podnikat, ale tyto stěžovatelovy proklamace nepřinesly podle obecných soudů žádný výsledek. Naopak stěžovatel si podle obecných soudů na svůj způsob života zvykl, na plnění základních společenských povinností rezignoval, o většinu ze svých sedmi dětí nejeví zájem. Ze struktury stěžovatelova dluhu dokonce podle okresního soudu vyplývá, že ač byl stěžovatel spoluvlastníkem jedné ideální poloviny bytu a pobíral mimo jiné dávky na bydlení, měl nedoplatky na službách spojených s užíváním tohoto bytu.
12. Už jen z tohoto stručného nástinu zjištění obecných soudů je pak podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelem ve zkušební době páchána trestná činnost nepramenila výlučně z nedostatku finančních prostředků a že stěžovatel si bez objektivních důvodů žádné prostředky pro život a pro plnění svých povinností neopatřil. Proto zamítl-li krajský soud stěžovatelovu stížnost, je jeho rozhodnutí ústavně konformní a není v rozporu s elementárními principy spravedlnosti, že stěžovatel původně jen podmíněně uložený trest odnětí svobody vykoná.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu