ECLI:CZ:US:2020:3.US.147.20.1
sp. zn. III. ÚS 147/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Kevina Macha, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2019 č. j. 5 As 341/2019-44, sdělení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 5 As 341/2019-39 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 5 As 341/2019-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení a sdělení, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 9. 2019 č. j. 72 A 7/2018-55, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 11. 2017 č. j. KUZL 64135/2017/2017. Uvedeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, za což mu byla uložena pokuta ve výši 400 Kč. Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, k čemuž následně doložil vyplněný formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2019 stěžovateli přiznal osvobození od soudního poplatku ve výši 2 500 Kč (výrok I.), vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil zbývající část soudního poplatku ve výši 2 500 Kč (výrok II.), zamítl žádost stěžovatele o ustanovení advokáta (výrok III.) a vyzval ho k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení (výrok IV.).
4. Sdělením ze dne 18. 11. 2019 Nejvyšší správní soud stěžovatele k jeho žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku informoval, že zákonem stanovená lhůta podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je lhůtou propadnou, přičemž zákon její prodloužení neumožňuje. Zvlášť závažné okolnosti opodstatňující výjimečné prodloužení stanovené lhůty přitom nebyly ve stěžovatelově věci shledány. Nejvyšší správní soud zároveň doplnil, že ačkoliv při posuzování žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta vycházel z mylného předpokladu, že stěžovatel má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání, a proto nebylo nutné advokáta stěžovateli ustanovit, byla tato otázka v dané fázi řízení irelevantní a byla by řešena až v návaznosti na splnění poplatkové povinnosti.
5. Vzhledem ke skutečnosti, že soudní poplatek nebyl stěžovatelem v patnáctidenní lhůtě zaplacen (lhůta pro splnění poplatkové povinnosti uplynula dne 29. 11. 2019 a k uhrazení poplatku došlo až dne 2. 12. 2019), Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 13. 12. 2019 řízení dle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli vrací uhrazená částka ve výši 2 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje celou řadu námitek. Předně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v jeho případě nebyly naplněny důvody pro úplné osvobození od soudních poplatků. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539) pak uvádí, že v řízení mělo být pokračováno i přesto, že byl soudní poplatek uhrazen až po uplynutí lhůty pro jeho zaplacení. Nejvyšší správní soud pochybil, když na žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku reagoval toliko napadeným sdělením, v němž navíc lhůtu stanovenou ke splnění poplatkové povinnosti nesprávně označil za zákonnou a propadnou, ačkoliv jde o lhůtu soudcovskou. Dle přesvědčení stěžovatele byl Nejvyšší správní soud povinen o žádosti stěžovatele vydat rozhodnutí, což však neučinil a řízení následně rovnou zastavil. Co se týče nevyhovění žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta, Nejvyšší správní soud vyšel z nesprávného předpokladu o splnění podmínky vysokoškolského právnického vzdělání stěžovatele, ačkoliv stěžovatel je ve skutečnosti pouze studentem právnické fakulty. Všemi výše uvedenými pochybeními Nejvyššího správního soudu došlo dle přesvědčení stěžovatele k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost proti II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 5 As 341/2019-18 je nepřípustná, neboť tímto výrokem byl stěžovatel vyzván k zaplacení zbývající části soudního poplatku. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.) výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost proti ní je tak nepřípustná.
9. Z téhož důvodu je ústavní stížnost nepřípustná rovněž proti sdělení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2019 č. j. 5 As 341/2019-39, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Případný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele je možno spojovat až se zastavením řízení o kasační stížnosti z důvodu marného uplynutí lhůty ke splnění poplatkové povinnosti, nikoliv již se samotným neprodloužením takové lhůty. Stejný závěr by se ostatně uplatnil i v případě, že by Nejvyšší správní soud o předmětné žádosti vydal rozhodnutí, čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. I v takovém případě by totiž šlo toliko o dílčí procesní rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Ústavní stížnost proti zbývajícím výrokům usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 5 As 341/2019-18 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2019 č. j. 5 As 341/2019-44 je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžného zákona. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
12. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatele s posouzením předpokladů pro jeho (úplné) osvobození od povinnosti platit soudní poplatky a pro ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud nicméně shledal, že Nejvyšší správní soud se naplněním předpokladů pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků dle §36 odst. 3 soudního řádu správního podrobně zabýval a své rozhodnutí o osvobození stěžovatele od poplatkové povinnosti ve výši 50 %, tj. 2 500 Kč logicky zdůvodnil. Jen pro úplnost Ústavní soud rekapituluje, že Nejvyšší správní soud přihlédl k aktuálním majetkovým poměrům stěžovatele, na jejichž základě shledal nutnost stěžovatele od soudních poplatků částečně osvobodit, přičemž však zároveň neshledal závažné důvody, pro něž by bylo zapotřebí stěžovatele od poplatkové povinnosti osvobodit zcela. Spravedlivým se Nejvyššímu správnímu soudu naopak jevilo, aby se stěžovatel, jenž byl ochoten svůj bagatelní osobní spor vést na nejvyšší soudní úrovni, na nákladech soudního řízení při současném zachování práva na přístup k soudu podílel (viz body 3 až 6 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019). Úvahy Nejvyššího správního soudu jsou dle Ústavního soudu rozumné a plně v souladu se zákonnou úpravou.
13. Stěžovateli lze přisvědčit v tvrzení, že Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 10. 2019 na základě stěžovatelem doložené pracovní smlouvy uzavřené s advokátní kanceláří dovodil, že stěžovatel splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání podle
§105 odst. 2 věty za středníkem soudního řádu správního, a jeho návrhu na ustanovení advokáta nevyhověl, aniž by pro učinění takového závěru měl potřebné informace. Nelze však pominout, že sám Nejvyšší správní soud své pochybení ve sdělení ze dne 18. 11. 2019 uznal, přičemž konstatoval, že otázka ustanovení advokáta je pro splnění poplatkové povinnosti irelevantní a byla by řešena až následně v návaznosti na její splnění.
14. Domnívá-li se stěžovatel, že kdyby mu Nejvyšší správní soud advokáta ustanovil, nedošlo by k opožděnému uhrazení soudního poplatku, a tudíž ani k odepření práva stěžovatele na přístup k soudu, neboť by ho advokát o nutnosti zaplatit poplatek včas řádně poučil, Ústavní soud musí takovou myšlenkovou konstrukci odmítnout. Ze zákonem stanovené povinnosti kvalifikovaného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2 soudního řádu správního) totiž nelze "automaticky" dovozovat nutnost právního zastoupení pro samotný a svou povahou jednoduchý úkon spočívající ve splnění poplatkové povinnosti, jež je navíc v zákoně stanovena zcela jasně. V posuzované věci pak nelze odhlédnout zejména od skutečnosti, že stěžovatel byl o této povinnosti, jakož i o způsobech, jakými je možno poplatek uhradit, Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 31. 10. 2019 poučen způsobem srozumitelným jak pro právního laika, tak o to spíše pro studenta právnické fakulty. Nelze proto přijmout argumentaci stěžovatele, že by ustanovení advokáta již pro účely uhrazení soudního poplatku bylo nezbytné k ochraně jeho práva na přístup k soudu, resp. že by v případě jeho neustanovení mohlo již v této fázi řízení dojít k porušení uvedeného práva.
15. Nepřípadným je konečně i odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07, z něhož stěžovatel dovozuje, že v řízení mělo být pokračováno i přesto, že byl soudní poplatek uhrazen až po uplynutí lhůty pro jeho zaplacení. Závěry obsažené v uvedeném nálezu, týkající se postupu soudu v případě zaplacení soudního poplatku po uplynutí lhůty poskytnuté k jeho dodatečné úhradě, totiž dopadají toliko na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., tedy na řízení zahájená nejpozději dne 29. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb.). Uvedenou novelou došlo k 30. 9. 2017 ke změně §9 zákona o soudních poplatcích tak, že mimo jiné byla do prvního odstavce přidána věta třetí, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Dále byla z odstavce sedmého vypuštěna věta, podle níž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. V nyní účinném znění tedy - nebyl-li poplatek zaplacen - soud poplatníka k jeho uhrazení vyzve a určí mu lhůtu v délce alespoň patnácti dnů (pouze výjimečně může určit lhůtu kratší), po jejímž uplynutí řízení zastaví, aniž by přihlížel k pozdějšímu (po lhůtě učiněnému) zaplacení poplatku. Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad než ten, který stěžovateli předestřel již Nejvyšší správní soud. Ani tato stěžovatelova námitka proto nemohla založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud pouze doplňuje, že poplatková povinnost je navázána již na podání příslušné žaloby či opravného prostředku a stanovení výše uvedené dodatečné lhůty je do jisté míry beneficiem pro poplatníka. Nesplní-li proto poplatník povinnost zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu, a neučiní-li tak ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně souladným důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 841/19 nebo ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18, veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 5 As 341/2019-18 a proti sdělení téhož soudu ze dne 18. 11. 2019 č. j. 5 As 341/2019-39 ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
18. Stěžovatelovu návrhu na přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení nemohlo být vyhověno již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu