ECLI:CZ:US:2020:3.US.1493.19.1
sp. zn. III. ÚS 1493/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BYTservis - služby spol. s r. o., sídlem Prameny 603/24, Karviná, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 28. února 2019 sp. zn. 1 KZN 4144/2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 13. prosince 2018 č. j. KRPT-150646-149/TČ-2018-070081, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policie") ze dne 13. 12. 2018 č. j. KRPT-150646-149/TČ-2018-070081 bylo rozhodnuto, že dle §159a odst. 1 trestního řádu se odkládá trestní věc podezření ze spáchání přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak. Uvedených přečinů se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v přesně nezjištěném dni do konce měsíce listopadu 2017 na blíže nezjištěném místě si měl nejprve zálohovat na externí paměťové médium data o klientech stěžovatelky, které měl následně začít na území města Karviné kontaktovat v úmyslu opatřit sobě výhodu nebo prospěch, když mezi těmito klienty měl šířit vědomě nepravdivé informace o stěžovatelce za účelem jejich převzetí od této společnosti, přičemž měl jednotlivým klientům uvádět, že stěžovatelka není schopna po ukončení pracovního poměru několika jejich zaměstnanců si dále řádně plnit své závazky z uzavřených smluv a měl jim nabídnout případnou možnost uzavřít novou smlouvu s obchodní společností Správa nemovitostí KARVINÁ s. r. o. (dále jen "Správa nemovitostí"), ve které jsou tito bývalí zaměstnanci stěžovatelky nyní zaměstnáni.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 1 KZN 4144/2018 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv seznam výpovědí smluv, který předložila policejnímu orgánu, obsahoval přes 60 právnických osob, orgány činné v trestním řízení předvolaly k podání vysvětlení toliko 8 osob, z nichž 4 byly navázány na Správu nemovitostí. Došlo k opomenutí důkazů předkládaných stěžovatelkou. Vyšetřovací povinnosti orgánů činných v trestním řízení nebylo, pro jejich pasivitu, učiněno zadost. Odůvodnění usnesení státního zastupitelství se pak s některými stěžovatelčinými námitkami ani blíže nevypořádává s odkazem na dostatečnost odůvodnění usnesení policie, ačkoliv ve své stížnosti vznesla zásadní argumenty. Pochybný je také odkaz státního zastupitelství na komunikaci J. D. s právním zástupcem JUDr. Ivanem Barabášem z advokátní kanceláře FORLEX s. r. o., ve které se hovoří o tom, že podání trestního oznámení by zřejmě nebylo úspěšné, když není jasné, odkud daný dokument orgány činné v trestním řízení získaly a mohlo by jít o porušení mlčenlivosti mezi advokátní kanceláří a klientem, nehledě na to, že v něm obsažený právní názor je pouhým hodnocením, které v žádném případě není garantováno co do správnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.
7. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby." Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
8. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti."
9. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud neshledává. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení ve věci provedly šetření a na základě obstaraných zjištění dospěly k závěrům, které ve svých rozhodnutích konkrétně, v přiměřeném rozsahu, odůvodnily. Ústavní soud dále nepovažuje za potřebné blíže se zabývat námitkou stěžovatelky proti zmínce státního zastupitelství o obsahu komunikace J. D. s právním zástupcem JUDr. Ivanem Barabášem, a to vzhledem k její marginálnosti, když šlo pouze o jednu z řady skutečností, kterou orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích uvádějí.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu