ECLI:CZ:US:2020:3.US.1517.20.1
sp. zn. III. ÚS 1517/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Jendrulkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2020 č. j. 6 Co 1621/2019-380 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 9. září 2019 č. j. 1 Nc 2474/2017-307, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a M. P. a nezletilého J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého vedlejšího účastníka (dále též jen "nezletilý") do střídavé péče obou rodičů (tj. stěžovatele a první vedlejší účastnice) a na předběžnou vykonatelnost rozsudku (I. výrok). Zároveň bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu č. j. 1 Nc 2353/2015-242 ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 6 Co 1845/2016-367 se mění ve druhém a třetím odstavci tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat vždy v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 16:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, když nezletilého převezme vždy v místě bydliště první vedlejší účastnice a po skončení styku ho tam opět předá; rovněž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým o letních prázdninách a o vánočních svátcích (II. výrok). V rozsahu stěžovatelova zpětvzetí návrhu bylo rozhodnuto o zastavení předmětných řízení (III. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok). Nedůvodnost stěžovatelova návrhu na změnu péče okresní soud odůvodnil tím, že o úpravě poměrů k nezletilému bylo rozhodnuto před krátkou dobou a v mezidobí nedošlo k natolik zásadní změně poměrů, snad s výjimkou toho, že nezletilý nastoupil do mateřské školy. Na podporu uvedeného odkázal též na závěry znaleckého posudku zpracovaného ustanoveným znalcem PhDr. Mgr. Liborem Pytlem, který poukazoval na významnou úlohu matky do sedmého roku věku nezletilého a na nutnost respektovat stabilitu výchovného prostředí. Současně však okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého styk se stěžovatelem oproti dosavadní úpravě styku rozšířit, což také II. výrokem rozsudku učinil.
3. K odvolání obou rodičů krajský soud rozsudek okresního soudu v jeho I. výroku potvrdil, v jeho II. výroku ho změnil tak, že výše uvedená předchozí rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu se mění tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu již od středy od 16:00 do neděle do 18:00 a poupravil styk stěžovatele s nezletilým o letních prázdninách a o vánočních svátcích (I. výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Po rekapitulaci provedených důkazů a po doplnění dokazování krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že od poslední úpravy styku, jenž byl postupně předběžnými opatřeními rozšiřován, nedošlo k natolik zásadní změně poměrů, která by vyžadovala změnu úpravy péče o nezletilého. Na druhé straně však naznal, že je v zájmu nezletilého, aby mu bylo umožněno stýkat se se stěžovatelem v co nejširší míře, a vzájemný styk proto dále rozšířil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel úvodem obsáhlé ústavní stížnosti sděluje, že ji nepodává za nezletilého, zároveň však doplňuje, že pro účely jejího posouzení na ni má Ústavní soud nahlížet jako na podanou jak samotným stěžovatelem, tak nezletilým, neboť v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv obou účastníků. Ve vztahu k věci samé pak stěžovatel namítá, stručně shrnuto, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nedostatečná, neboť obecné soudy se nevypořádaly s argumentací, již v řízení uplatňoval. Další vady stěžovatel spatřuje v hodnocení znaleckých posudků, kdy závěry znaleckého posudku znalce PhDr. Mgr. Pytla byly soudy nekriticky převzaty, kdežto znalecký posudek znalkyně PhDr. Hilbertové, který předložil stěžovatel, byl zcela opomenut. Napadená rozhodnutí jsou dále v rozporu s právem nezletilého na péči obou rodičů a s právem stěžovatele na rodičovskou výchovu a péči. Rovněž bylo v předmětném soudním řízení porušeno právo nezletilého, aby jeho zájem byl předním hlediskem při rozhodování o úpravě styku. Konečně, v napadených rozhodnutích je spatřováno porušení zákazu diskriminace, v případě stěžovatele na základě pohlaví, kdy soudy "automaticky" upřednostnily pouze mateřskou péči, v případě nezletilého se soudy dopustily diskriminace na základě věku, kdy mu bylo právě v jeho důsledku upřeno právo na péči obou rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilého vedlejšího účastníka. K tomu však nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl nezletilému ustanoven kolizní opatrovník podle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to město Milevsko, neboť zákonný zástupce nemůže za nezletilého jednat v případě, že jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému pro střet zájmů tak již jeho rodič nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. V nyní posuzovaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelem a nezletilým jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení rozhodnutí, jimiž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud proto v části, v níž je stěžovatelem namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zvažoval i to, zda není namístě ustanovit nezletilému opatrovníka pro řízení o nynější ústavní stížnosti podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §29 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na níže uvedené důvody však nepovažoval takový postup za účelný. K tomuto závěru Ústavní soud vedla předně skutečnost, že soudy rozhodly o úpravě styku v souladu s vyjádřeními a návrhy opatrovníka, jenž v řízení nezletilého zastupoval [navíc proti těmto rozhodnutím mohl případně opatrovník v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu podat jménem nezletilého ústavní stížnost (srov. nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3794/17, bod 13, či nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35), což však neučinil]. Dále pak nebylo možno přehlédnout ani to, že obsah podání, vývoj řízení před obecnými soudy i nízký věk nezletilého (pět let), jenž mu zatím neumožňuje plně pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci, nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se v posuzované věci snaží prostřednictvím nezletilého dosáhnout prosazení především vlastních zájmů. Proto Ústavní soud v části, jež se týká namítaného porušení základních práv a svobod nezletilého, rozhodl, jak je uvedeno výše (bod 6 usnesení), a k ustanovení opatrovníka nepřistoupil.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
10. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
11. Předně nutno shrnout, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, když se v nynějším řízení domáhá jejich přehodnocení, čímž však Ústavní soud staví do role další přezkumné instance, jež mu nepřísluší. K tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají na rozdíl od něj výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými osobami, navíc v okamžiku, kdy je rozhodováno o daném opatření nebo bezprostředně po jeho přijetí. Ústavní soud proto už jen z tohoto důvodu nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styku nezletilých dětí s jejich rodiči, což však stěžovatel v ústavní stížnosti, jež je koncipována značně emotivně, nikoli plně reflektuje.
12. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které opravňovalo obecné soudy k rozhodnutí ve věci, jež z ústavněprávního hlediska obstojí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je především zřejmé, že soudy v průběhu řízení pečlivě zjišťovaly nejlepší zájem nezletilého a na nalezení spravedlivé rovnováhy mezi všemi dotčenými zájmy nerezignovaly. Namítá-li stěžovatel, že soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce a svá rozhodnutí založily toliko na nich, přičemž na druhé straně zcela pominuly znalecký posudek předložený stěžovatelem, jenž vyzníval naopak ve prospěch střídavé péče, Ústavní soud musí takovou argumentaci odmítnout. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu totiž naopak vyplývá, že obsah znaleckého posudku PhDr. Hilbertové, jehož vypracování inicioval stěžovatel, byl v řízení hodnocen, přičemž bylo zároveň podrobně zdůvodněno, proč se soud k jeho závěrům nepřiklonil (viz body 12 a 18 rozsudku okresního soudu). K údajnému nekritickému převzetí znaleckého posudku v řízení ustanoveného znalce PhDr. Mgr. Pytla postačí rovněž odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž je obsaženo hodnocení i dalších důkazů, jež spolu s uvedeným znaleckým posudkem svědčily pro závěr o absenci podstatné změny poměrů, v důsledku které by bylo namístě svěřit nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Námitka, že soudy rozhodly výhradně na základě stěžovatelem rozporovaného znaleckého posudku, tak nemůže obstát.
13. Opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku porušení zákazu diskriminace na základě pohlaví stěžovatele, neboť nic takového se z napadených rozhodnutí nepodává. Předkládá-li stěžovatel v ústavní stížnosti závěry analýzy rozhodování soudů v opatrovnických řízeních s uvedením informací, v kolika procentech případů je v těchto řízeních rozhodováno "ve prospěch" matek - žen, a v kolika procentech naopak "ve prospěch" otců - mužů, s tím, že je členem údajně diskriminované skupiny, neboť muži jsou v porovnání se ženami v řízeních o svěření dítěte do péče méně úspěšní, Ústavní soud uvádí, že tyto údaje postrádají bližší vztah k posuzované věci. Pouhým poukazem na svůj neúspěch v řízení bez uvedení dalších relevantních argumentů porušení zákazu diskriminace obecnými soudy úspěšně namítat nelze.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy přistupovaly k vyvažování zájmů všech dotčených osob citlivě a ve snaze nalézt řešení, které bude nejen (avšak především) v nejlepším zájmu nezletilého, ale které bude zároveň přijatelné pro ostatní účastníky řízení. Skutečnost, že soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje nebo který dokonce ze subjektivního hlediska vnímá jako nespravedlivý, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Již jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nelze vykládat tak, že by aktuálně zjištěný zájem nezletilého byl do budoucna daný a neměnný. Nynější rozhodnutí proto nijak nepředjímá případné další rozhodnutí obecných soudů o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, došlo-li by k podstatné změně poměrů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž je stěžovatelem namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého vedlejšího účastníka, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu