ECLI:CZ:US:2020:3.US.1518.19.1
sp. zn. III. ÚS 1518/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2019 ve věci vedené pod sp. zn. 50 T 2/2013, který spočíval ve fyzickém dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal konstatování, že postupem uvedeným v záhlaví došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 7. 2017 č. j. 50 T 2/2013-1303, kterým byl odložen výkon trestu stěžovateli do dne 1. 1. 2018, z ústavní stížnosti, jakož i z vyjádření předsedy senátu krajského soudu ze dne 21. 1. 2020, vyplývá následující. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 11. 2014 č. j. 50 T 2/2013-1043 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 č. j. 3 To 3/2015-1094 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 2. 2015, přičemž dle výzvy k nástupu trestu měl stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit nejpozději dne 10. 8. 2015, k čemuž však nedošlo, neboť stěžovatel od té doby opakovaně žádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Tímto postupem stěžovatel docílil odkladu výkonu trestu celkem sedmkrát, vždy na základě lékařských zpráv vydaných zdravotnickým zařízením nacházejícím se na území Slovenské republiky, z čehož však plynula nemožnost pro české justiční orgány přezkoumat zdravotní stav stěžovatele. Krajský soud v návaznosti na skutečnost, že se stěžovatel zdržoval ve Slovenské republice, začal připravovat jeho předání k výkonu trestu ve Slovenské republice. Dne 6. 12. 2017 rozhodl Krajský soud v Trenčíně o uznání rozsudku českého soudu. Následně však vyšlo najevo, že stěžovatel trest nenastoupil ani ve Slovenské republice a odstěhoval se zpět do České republiky. Dne 4. 3. 2019 se konalo před krajským soudem veřejné zasedání ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, kam byl stěžovatel řádně předvolán a kam se dostavil. Krajský soud v průběhu veřejného zasedání prohlásil, že bere zpět osvědčení, čímž opět získal pravomoc rozhodnout o výkonu trestu stěžovatele. Krajský soud následně v průběhu veřejného zasedání vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, který byl vzápětí realizován prostřednictvím příslušníků Policie České republiky.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že krajský soud nezískal zpět pravomoc rozhodovat o výkonu trestu stěžovatele toliko vyhlášením rozhodnutí o zpětvzetí osvědčení. Dle názoru stěžovatele mělo být rozhodnutí nejprve doručeno slovenské straně.
4. Stěžovatel dále namítá, že postup krajského soudu, na základě něhož byl stěžovatel fyzicky dodán do výkonu trestu odnětí svobody bez předchozí výzvy, resp. bez poskytnutí lhůty k nástupu do výkonu trestu, byl excesem porušujícím čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
5. Stěžovatel konstatuje, že fyzické dodání do výkonu trestu bude pro něj mít i negativní následky do budoucna, kdy se bude rozhodovat o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Ústavnímu soudu nebylo z podkladů, které stěžovatel spolu s ústavní stížností dodal, zcela jasné, jaké skutkové okolnosti předcházely postupu krajského soudu, jehož neústavnost stěžovatel namítá, pročež si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu k posuzované věci.
7. Krajský soud ve svém vyjádření popsal genezi ve věci stěžovatele. Stěžovatel žádal celkem sedmkrát o odklad nástupu do výkonu trestu, vždy na základě lékařských zpráv vydaných slovenským pracovištěm, přičemž krajský soud jeho žádostem ve všech případech vyhověl. Tímto způsobem se stěžovateli dařilo fakticky přibližně čtyři roky oddalovat nástup do výkonu trestu. Domněnku krajského soudu o stěžovatelových obstrukcích pak potvrdilo jednání stěžovatele, kdy záměrně měnil své bydliště tak, aby byl mimo jurisdikci nejprve českých a posléze slovenských orgánů činných v trestním řízení. Krajský soud uzavírá, že situace byla v případě stěžovatele natolik výjimečná, že odůvodňovala výjimečný postup, který krajský soud zvolil, neboť v opačném případě by hrozilo, že stěžovatel se i nadále bude vyhýbat nástupu do výkonu trestu odnětí svobody tak, jak to činil čtyři roky před jeho fyzickým dodáním do výkonu trestu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž proti němu byl uplatněn postup, jehož neústavnost stěžovatel namítá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadený postup krajského soudu při dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Svou první námitkou stěžovatel rozporuje postup krajského soudu, který nedoručil zpětvzetí rozhodnutí o osvědčení slovenské straně, nýbrž rovnou v průběhu veřejného zasedání o povolení obnovy řízení ve věci stěžovatele nařídil jeho fyzické dodání do výkonu trestu, k čemuž vzhledem k nevědomosti slovenské strany o tomto postupu neměl kompetenci. Z hlediska ústavněprávního, resp. z hlediska možného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, je zásadní, že zpětvzetí rozhodnutí o osvědčení bylo sděleno stěžovateli a tomu byla dána možnost se k tomuto úkonu krajského soudu vyjádřit. Z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nemá doručení zpětvzetí rozhodnutí o osvědčení slovenské straně relevanci.
12. Stěžejní námitkou je údajně excesivní postup krajského soudu, který nařídil fyzické dodání stěžovatele do výkonu trestu v průběhu řízení o povolení obnovy řízení. V posuzované věci však nelze přehlédnout výjimečnost situace, kdy stěžovatel byl pravomocně odsouzen k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a po více než čtyřech letech stále výkon trestu nenastoupil. Zda bylo jednání stěžovatele v tomto smyslu skutečně obstrukční, jak naznačuje vyjádření předsedy senátu krajského soudu, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit. Prostředky použité krajským soudem vůči stěžovateli se však za dané situace jako excesivní nejeví. Stěžovatel udával jako překážku pro nástup do výkonu trestu svůj nepříznivý zdravotní stav, který však nemohl být přezkoumán krajským soudem, neboť se stěžovatel dlouhodobě nenacházel na území České republiky. Nicméně evidentně v přiměřené zdravotní kondici se dostavil k veřejnému zasedání krajského soudu, který projednával povolení obnovy řízení v jeho věci. Krajskému soudu se tak naskytla příležitost, jak efektivně po více než čtyřech letech od právní moci rozsudku, na základě něhož měl stěžovatel nastoupit do výkonu trestu, zajistit výkon práva. Nadto je třeba podotknout, že stěžovatel namítá zásah do osobní svobody, k němuž mělo dojít invazivním dodáním stěžovatele do výkonu trestu přímo ze soudní síně, avšak v tomto kontextu není možno zásah do osobní svobody dovodit. Osobní svoboda stěžovatele byla v případě dodání do výkonu trestu omezena na základě ústavně konformního důvodu, neboť stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin. V úvahu by přicházelo toliko porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť fyzické dodání do výkonu trestu by mohlo představovat za jiných okolností nepřiměřený zásah, avšak za výše popsaných okolností byl postup krajského soudu přiměřený. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 1 a 2 ani čl. 4 odst. 4 Listiny tedy nedošlo.
13. Jde-li o budoucí možné znevýhodnění stěžovatele při projednávání jeho návrhu na podmíněné propuštění, ani v tomto případě nelze stěžovateli přisvědčit, neboť v řízení o podmíněném propuštění provádí soud samostatné dokazování ke způsobu nástupu do výkonu trestu a sám si v této věci učiní úsudek, k němuž stěžovatel bude mít možnost sdělit své stanovisko.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu