ECLI:CZ:US:2020:3.US.1581.19.1
sp. zn. III. ÚS 1581/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2019 č. j. 4 To 23/2019-915 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 72 T 54/2015-890, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 72 T 54/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 4 To 157/2016 uznal stěžovatele vinným jednak ze skutku pod bodem 1 za pomoc k přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jednak ze skutku pod bodem 2) za pomoc ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za toto jednání mu poté uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 7. 4. 2015 pod sp. zn. 72 T 15/2014, který nabyl právní moci ve vztahu k odsouzenému A. P. dne 30. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Jednáním, jímž byl stěžovatel uznán vinným, měl v postavení pomocníka v rozporu se smluvními podmínkami poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN s. r. o. přispět k uskutečnění převodu motocyklu značky Harley Davidson FXSB103 BREAKOUT v hodnotě 121 720 Kč (skutek 1) a automobilu značky Audi A8 (dále také "předmětné vozidlo") v hodnotě 1 211 800 Kč (skutek 2) na jiné osoby, byť skutečným vlastníkem byla na základě smlouvy o úvěru právě poškozená společnost, která k takovému jednání nedala patřičné zmocnění. Tím se měl podílet na neoprávněném nakládání s majetkem, který byl poškozenou společností na základě úvěrových smluv svěřen obchodní společnosti DIRECT 74 s. r. o., v níž stěžovatel toho času působil jako obchodní poradce.
4. Stěžovatel ve věci podal návrh na povolení obnovy řízení s tím, že na základě nových skutečností a důkazů by v dané věci mohlo dojít ke změně rozhodnutí. Těmito důkazy by měly být prokázány nové skutečnosti spočívající v tom, že obchodní společnosti X, za níž v rozhodnou dobu jednal B. S., bylo známo, že v době převodu předmětného vozidla byla skutečným vlastníkem poškozená obchodní společnost ŠkoFIN s. r. o., a nikoli obchodní společnost DIRECT 74 s. r. o.
5. Usnesením okresního soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 72 T 54/2015-890 bylo podle §283 písm. d) trestního řádu rozhodnuto o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení tak, že se zamítá.
6. Usnesením krajského soudu ze dne 18. 2. 2019 č. j. 4 To 23/2019-915 byla stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel má za to, že navrhl důkazy svědčící o tom, že obchodní společnost X ani její statutární orgán nemohl jakkoliv uvést v omyl co do nepravdivého tvrzení o vlastníkovi vozidla, když z několika listinných dokladů plynulo, že vlastníkem vozidla není obchodní společnost DIRECT 74 s. r. o., ale obchodní společnost ŠkoFIN s. r. o. To podporuje také výpověď M. S., že na jednání bylo skutečné vlastnictví vozu sděleno. Tím jsou zpochybněny původní skutkové závěry ve věci. Dle stěžovatele s vozidlem on ani spoluodsouzený nenakládali jako s vlastním, jak by odporovalo smluvním podmínkám obchodní spolčenosti ŠkoFIN s. r. o. Šlo jim o to, že by závazky vůči obchodní společnosti ŠkoFIN s. r. o. zájemci o vozidla vyrovnali. Soudy odmítly stěžovatelovu argumentaci jako mimoběžnou, nicméně pomíjejí, že vzhledem k jím uváděnému byla vyloučena možnost protiprávního následku vůči obchodní společnosti ŠkoFIN s. r. o. S jeho argumentací se tak řádně nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
11. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v §278 odst. 1 větě první trestního řádu. V řízení o povolení obnovy řízení se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí.
12. Novými skutečnostmi mohou být jen skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy se s jeho návrhem dostatečně nevypořádaly. Lze naopak konstatovat, že jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Soudy vysvětlily, že svědek M. S. uvedl v podstatě jedinou konkrétní informaci, a to že B. S. jednající za obchodní společnost X byl při prodeji vozidla informován, že skutečným majitelem není společnost DIRECT 74 s. r. o. ale společnost ŠkoFIN s. r. o. V tomto ohledu lze sice svědeckému výslechu přiznat váhu nového důkazu, který obsahuje informaci soudu dříve neznámou, nicméně zcela určitě nejde o důkaz, který by mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a s tím související rozhodnutí o trestu. Jde totiž o důkazní prostředek mimoběžný s meritem celé věci. Stěžovatel se snaží prokázat svou nevinu ve vztahu k podvodnému jednání vůči společnosti X, respektive B. S., tím způsobem, že ho neuvedl v omyl, neboť jmenovaný věděl, kdo je skutečný vlastník vozidla. Takové podvodné jednání však nebylo v meritorním řízení stěžovateli obžalobou vůbec vytýkáno, byť na něj mohlo být z provedených důkazů usuzováno. Z hlediska zločinu zpronevěry vůči společnosti ŠkoFIN s. r. o. totiž nemá skutečnost, zda B. S. věděl, kdo je skutečným majitelem vozidla, v podstatě žádnou relevanci. Předmětným jednáním došlo k nakládání s vozidlem takovým způsobem, který jednoznačně odporoval úvěrové smlouvě. Ústavní soud v takovémto odůvodnění neshledává libovůli, která by mohla být důvodem k jeho zásahu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu