ECLI:CZ:US:2020:3.US.1654.18.1
sp. zn. III. ÚS 1654/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Pavla, MBA, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, sídlem Fučíkova 154, Holasice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 29 Cdo 5412/2015-112, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2015 č. j. 8 Cmo 195/2015-74, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2014 č. j. 23 Cm 31/2014-27, směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2014 č. j. 23 Cm 31/2014-35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015 č. j. 23 Cm 31/2014-55, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CENTRAL GROUP 23. investiční a. s., Na Strži 1702/65, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že řízení před obecnými soudy se týkalo pohledávky ze skripturní obligace - směnky vlastní vystavené obchodní společností LAMPYRIS s. r. o. (po změně obchodní firmy ForLight Systems spol. s r. o.) na řad vedlejší účastnice ze dne 22. 10. 2008, znějící na směnečný peníz 3 750 000 Kč, se splatností dne 31. 12. 2011 (dále jen "směnka"), kdy vedlejší účastnice se jako žalobkyně po stěžovateli jako žalovaném domáhala plnění ze směnky s tím, že za její zaplacení převzal stěžovatel směnečné rukojemství.
3. Originál směnky vedlejší účastnice k návrhu nepřipojila s tím, že se nachází u notářky JUDr. Evy Nohejlové (dále též jen "notářka"), která jí jej odmítá vydat. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 4. 2014 č. j. 23 Cm 31/2014-27 bylo notářce uloženo vydat směnku soudu.
4. Směnečným platebním rozkazem městského soudu ze dne 9. 7. 2014 č. j. 23 Cm 31/2014-35 bylo návrhu vedlejší účastnice, domáhající se na základě směnky proti stěžovateli zaplacení částky 3 750 000 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 4. 1. 2012 do zaplacení, vyhověno.
5. Rozsudkem městského soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. 23 Cm 31/2014-55 byl po projednání námitek stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu, tento směnečný platební rozkaz ponechán v celém rozsahu v platnosti (a bylo rozhodnuto o nákladech řízení).
6. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 č. j. 8 Cmo 195/2015-74 byl rozsudek městského soudu potvrzen.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 29 Cdo 5412/2015-112 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. s tím, že dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel považuje za podstatné, že vedlejší účastnice neměla směnku při zahájení řízení před obecnými soudy v držení, nýbrž byla v notářské úschově, a notářka ji odmítala vedlejší účastnici vydat. Soudy měly vyjít z principu, že až faktickým držením směnky se může remitent stát osobou oprávněnou k výkonu práv z ní plynoucích. Bylo povinností vedlejší účastnice směnku předložit a soudu nepříslušelo neschopnost vedlejší účastnice tak učinit nahrazovat jejím vyžádáním od notářky. V opačném případě by pozbyly smyslu veškeré úschovní smlouvy, prostřednictvím kterých by se chtěl výstavce zajišťovací směnky ochránit před protismluvním uplatněním směnečných nároků.
9. S touto jeho argumentací se obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Nejvyšší soud v souvislosti s uvedenými námitkami sice odkázal na judikát sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, ten však dle stěžovatele není přiléhavý, neboť se týká zhojování jiného druhu vady návrhu, než o jaký šlo v současném případě. Pochybná je i argumentace Nejvyššího soudu, že důvod pro setrvání směnky v zajišťovací notářské úschově pominul proto, že vedlejší účastník disponuje vykonatelným titulem pro vymožení pohledávky, kterou směnka zajišťovala. Dle stěžovatele je zde podstatné znění smlouvy o úschově listin, přičemž i když byla směnka vystavena proto, aby zajišťovala jiné závazky, vznikl z ní specifický abstraktní směnečný právní vztah.
10. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že by jeho dovolání bylo nepřípustné, neboť je přesvědčen, že přípustnost dovolání musí být shledána taktéž v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní nedostatky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Pokud jde o usnesení městského soudu ze dne 4. 4. 2014 č. j. 23 Cm 31/2014-27, Ústavní soud odkazuje na zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, vzhledem ke které zásadně přezkoumává jejich postup, pouze pokud jde o konečná rozhodnutí ve věci samé. Až na určité výjimky v případech mimořádně závažných zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod (zejména vzetí do vazby) ústavní stížnosti není možno podávat vůči jednotlivým dílčím krokům, které tyto orgány činí, a vůči způsobu, jakým řízení vedou. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud vůči uvedenému usnesení ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
12. K ostatním ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Stěžovatelova argumentace spočívá v rozdílném hodnocení toho, jaké nároky má soud klást na návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jaký je přípustný procesní postup v případě, že originál příslušné směnky se nachází v notářské úschově a k čemu mohou v této situaci soudy přihlížet. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování výkladu procesních předpisů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor než soudy, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí tím spíše, když výsledek řízení se jeví spravedlivý.
15. Jak vysvětlil Nejvyšší soud, nejsou žádné pochybnosti o tom, že důvod pro další setrvání sporné směnky v zajišťovací notářské úschově již s ohledem na výsledek řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 42 Cm 46/2009 pominul, když v něm bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice má vůči výstavci směnky právo na zaplacení směnkou zajištěné pohledávky. Vzhledem k tomu není ani případná obava stěžovatele, že by právní názor obecných soudů anuloval význam veškerých úschovních smluv. Nejvyšší soud zde totiž hodnotil důvody, pro které bylo vyžádání směnky od notářky na místě, a ty přitom platí jen na daný konkrétní případ.
16. Co se pak týče stěžovatelem zpochybňovaného odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost, Ústavní soud považuje za nadbytečné se touto námitkou blíže zabývat, když Nejvyšší soud se k námitkám stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí v každém případě konkrétně vyjádřil a reagoval na ně.
17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu