ECLI:CZ:US:2020:3.US.1658.20.1
sp. zn. III. ÚS 1658/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. I. H., zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2020 č. j. 96 Co 448/2019-401 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. října 2019 č. j. 18 P 17/2015-361, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení, a 1) V. V. Č. a 2) nezletilého S. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, v čl. 11 odst. 1, v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2017 č. j. 18 P 17/2015-142 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 5. 2018 č. j. 13 Co 362/2017-233 bylo stěžovateli uloženo platit výživné na nezletilého ve výši 8 000 Kč měsíčně.
3. Dne 2. 7. 2019 podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na snížení výživného, který okresní soud rozsudkem ze dne 8. 10 2019 č. j. 18 P 17/2015-361 zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že od posledního rozhodnutí soudu nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu původního rozhodnutí soudu o výši vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému. Potřeby nezletilého dle okresního soudu nedoznaly výrazných změn, a argumentuje-li stěžovatel skutečností, že nebyl schopen nalézt zaměstnání s finančním ohodnocením tak, jak je předpokládáno v rozhodnutí soudu o určení výživného, nelze než konstatovat, že stěžovatel si dle svých vlastních slov stále měsíčně vyplácí korespondující částku, navíc obraty společností, v nichž je účasten, se nijak nezměnily a životní úroveň stěžovatele je stále stejná. Soud rovněž dodal, že ani v případě vedlejší účastnice nedošlo k podstatným změnám. Okresní soud připustil, že stěžovatel kromě výživného hradil taktéž dluhy vedlejší účastnice, takové jednání však nelze klást k tíži nezletilého, ani je posoudit jako důvod pro snížení výživného, neboť by tím nedošlo ke změně situace, a vedlejší účastnice, která si nehodlá zajistit příjmy odpovídající obvyklé výši v místě jejího bydliště, by se i nadále spoléhala, že za věc, kterou užívá, budou automaticky platit jiní.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 96 Co 448/2019-401 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, která doplnil o aktuální údaje, a shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že se poměry stěžovatele, vedlejší účastnice a nezletilého podstatným způsobem v mezidobí nezměnily. Dle svého tvrzení stěžovatel dosahuje příjmů 20 000 Kč měsíčně čistého, potenciálně však může příjem stěžovatele dosahovat s ohledem na jeho kvalifikaci minimálně 25 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský a okresní soud věc nesprávně posoudily, neboť na jeho straně došlo k výrazné změně poměrů. V předchozím řízení bylo stěžovateli vyměřeno výživné 8 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že může být zaměstnán jako technicko - administrativní pracovník, asistent ředitele apod., s příjmem cca 20 000 Kč až 25 000 Kč. Stěžovatel vyvíjel aktivní činnost za účelem zajištění si zaměstnání odpovídající jeho vzdělání v řádech částky 20 000 až 25 000 Kč, avšak žádné takové zaměstnání nenalezl. Soudy obou stupňů tuto skutečnost nevzaly v potaz. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak soudy zhodnotily podíl jeho péče o nezletilého nad rámec výživného, kdy hradí prakticky veškeré výdaje a podílí se na zajištění nejzákladnějších potřeb dítěte, včetně plateb nájemného v bytě, který nezletilý s vedlejší účastnicí užívá. Stěžovatel poukazuje na neochotu vedlejší účastnice najít si zaměstnání, a na skutečnost, že vedlejší účastnice spotřebovává výživné na nezletilého pro svou potřebu. Stěžovatel je přesvědčen, že částka 8 000 Kč neodpovídá jeho majetkovým poměrům, ani potřebám nezletilého, a s odvoláním na judikaturu a doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti dodal, že považuje za odpovídající výživné v částce 3 600 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno určení výživného, porušeny nebyly. Okresní soud vycházel při svém rozhodování z dokazováním zjištěných příjmů stěžovatele, který byl jedním ze dvou společníků obchodní společnosti A, jedním ze tří společníků obchodní společnosti B a členem dozorčí rady obchodní společnosti C. Z výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že je stěžovatel nejen statutárním orgánem společností, ale je také evidován jako osoba samostatně výdělečně činná. Krajský soud řádně odůvodnil, že stěžovatel stále podniká ve stejném oboru, je společníkem týchž společností jako v době předchozího rozhodování soudu o výši výživného, uvedené společnosti stále dosahují vysokých obratů (obchodní společnost A měla v roce 2017 obrat ve výši 4 729 208 Kč, v roce 2018 ve výši 5 081 348 Kč, obchodní společnost B v roce 2017 ve výši 22 081 667 Kč, v roce 2018 ve výši 18 317 610 Kč), životní úroveň stěžovatele je tedy víceméně stejná, stěžovatel si navíc i nadále vyplácí částku cca. 20 000 Kč měsíčně, která koresponduje s částkou uvedenou v předchozím rozhodnutí okresního soudu v souvislosti s hledáním zaměstnání s konkrétním finančním ohodnocením (20 000 - 25 000 Kč).
10. Oproti tvrzení stěžovatele se soudy v napadených rozsudcích dostatečně zabývaly i podílem péče stěžovatele o nezletilého nad rámec výživného a majetkovými poměry vedlejší účastnice. Příjmové a majetkové poměry matky jsou v rozsudku okresního soudu podrobně popsány v bodech 14 až 19, rozsah péče stěžovatele o nezletilého nad rámec výživného zejména v bodě 7. Uvádí-li stěžovatel, že vedlejší účastnice spotřebovává výživné pro svou potřebu, nelze než poukázat na závěry okresního soudu ohledně platby nájemného a vzniku dluhu vedlejší účastnice v souvislosti s užíváním bytu, jehož placení stěžovatelem považuje soud ve svém důsledku za nemotivující vedlejší účastnici k odvádění povinných plateb. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že vedlejší účastnice by měla usilovat o získání stabilního zaměstnání a platit povinné platby za bydlení, neboť jde o věc, která je zcela jednoznačně v jejích finančních možnostech, zvlášť za situace, kdy byla s nezletilým v roce 2018 na dvou leteckých zájezdech v Egyptě. Dle soudu však není povinností stěžovatele hradit vedlejší účastnici jí vzniklé dluhy, a je zcela vyloučené, aby se tyto jakýmkoliv způsobem započítávaly na výživné pro nezletilého v tom smyslu, že by se výživné přiměřeně snížilo. Krajský soud také upozornil, že uhrazení zaplacených dluhů se může stěžovatel domáhat prostřednictvím civilní žaloby, nikoliv cestou návrhu na snížení výživného.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu