ECLI:CZ:US:2020:3.US.1682.20.1
sp. zn. III. ÚS 1682/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Milana Svobody, se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020, č. j. KSUL 81 INS 13015/2014, 2 VSPH 138/2020-B-29, spojené s návrhem na zrušení §3 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 313/2017 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu. Má za to, že jmenovaný soud svým postupem porušil zásadu rovnosti v návaznosti na stěžovatelovo právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručené v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatel působí jako insolvenční správce. V roce 2014 byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka, jehož úpadek byl řešen prostřednictvím oddlužení. V listopadu 2019 správce informoval Krajský soud v Ústí nad Labem ("soud prvního stupně") jako příslušný insolvenční soud, že vymohl pohledávku ve výši 257.731 Kč, kterou původně dlužník neuvedl v seznamu svého majetku. Navrhl prvostupňovému soudu, aby vyslovil souhlas s tím, že vydá věřitelům výtěžek zpeněžení ve výši cca 180 tisíc Kč; zbylých cca 80 tisíc Kč požadoval použít na svou odměnu vypočtenou dle §1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako "Vyhláška").
3. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že taková výše odměny stěžovateli nenáleží, neboť jím použité ustanovení je určeno pouze pro případ řešení dlužníkova úpadku konkurzem. Místo toho dovodil aplikaci §3 odst. 2 písm. c) Vyhlášky. Toto ustanovení bylo včleněno do právního řádu novelou Vyhlášky vyhlášenou pod č. 133/2019 Sb. a s ohledem na její přechodná ustanovení má být použito od data účinnosti novely (tj. 1. 6. 2019, pohledávka byla splacena 21. 11. 2019). Konkrétně tedy soud prvního stupně určil v souladu s předmětným ustanovením výši odměny stěžovatele na cca 12 tisíc Kč (4 % z výtěžku). Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel odvolání s argumentem, že určená odměna neodpovídá náročnosti vymožení pohledávky, novelizaci Vyhlášky označil za nešťastnou a požadoval změnu výroku tak, aby obdržel odměnu ve výši cca 47 tisíc Kč. Vrchní soud v Praze nyní napadeným usnesením výrok prvostupňového soudu posoudil jako věcné správný a rozhodnutí potvrdil.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obou rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí, přičemž však výslovně napadá pouze usnesení odvolacího soudu. Tvrdí, že určení odměny dle předmětného ustanovení je diskriminační, neboť neodůvodněně rozlišuje mezi zpeněžením pohledávky v rámci insolvenčního řízení a konkurzu, dále také že by neměl existovat rozdíl u zpeněžení pohledávky způsoby předvídanými v §286 odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů [v těchto případech se aplikuje §3 odst. 2 písm. b) Vyhlášky a odměna závisí na příslušném rozmezí pohledávky] a jinými způsoby [pak se aplikuje §3 odst. 2 písm. c) Vyhlášky a odměna je vždy 4 % z výtěžku]. Domnívá se proto, že ustanovení §3 odst. odst. 2 písm. c) Vyhlášky je v rozporu s ústavním pořádkem a mělo by být Ústavním soudem zrušeno. Na závěr se stěžovatel zavazuje, že v případě úspěchu vezme zpět své odvolání proti zrušenému usnesení Vrchního soudu, neboť nechce svá práva hojit na úkor věřitelů; jde mu o budoucí řešení obdobných situací.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou. Stěžovatel není právně zastoupen, jelikož však zároveň působí jako zapsaný advokát, má právo se zastupovat sám (stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. října 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). K projednání podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k limitům, které zákonodárce v právním řádu vymezil. Obecně se za indikativní hranici bagatelnosti považuje částka 50 tisíc Kč, pod kterou občanský soudní řád znemožňuje podání dovolání. Nelze předpokládat, že by záměrem zákonodárce bylo činit z Ústavního soudu další přezkumnou instanci namísto Nejvyššího soudu. Určená odměna insolvenčního správce ve výši 12 tisíc Kč zjevně bagatelního rázu je, totéž platí i o výši odměny, kterou stěžovatel požadoval v odvolání (47 tisíc Kč). Ústavní soud sice vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu, stěžovatel se však žádných zvláštních podmínek či okolnosti v ústavní stížnosti nedovolává a proto by bylo nadbytečné za dané situace podrobněji tyto okolnosti dovozovat.
9. Dále je vhodné zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení se Ústavní soud domnívá, že Vrchní soud v Praze neporušil základní práva stěžovatele.
10. Obecné soudy totiž ve svých rozhodnutích vypočetly stěžovateli odměnu zcela v souladu s účinným zněním Vyhlášky a insolvenčního zákona, přičemž zjevně vůbec neuvažovaly o protizákonnosti Vyhlášky a její následné neaplikaci (srv. čl. 95 odst. 1 Ústavy). Není proto zřejmé, proč by ustanovení §3 odst. 2 písm. c) Vyhlášky mělo být dokonce v rozporu s ústavním pořádkem a ani stěžovatel k tomu nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Ostatně i dle něj rozdíly ve výši odměny souvisí s odlišnými řízeními (konkurz vs oddlužení) či způsobem zpeněžení pohledávky (způsob uvedený vs neuvedený v §286 odst. 1 insolvenčního zákona). Je tedy očividné, že v obecné rovině nejde o shodné situace. Podrobněji rozvádí pohnutky normotvůrce pro odlišení výše odměn důvodová zpráva k novele č. 133/2019 Sb. (dostupná ve veřejně přístupné databázi VeKLEP na https://apps.odok.cz/veklep-history-version?pid=KORNBA9D5PTU). Stěžovatel dokonce sám uznává, že "jistou diferenci mezi odměnami ... lze pochopit" (s. 3 ústavní stížnosti), má ale za to, že zrovna v přezkoumávané věci bylo vymáhání pohledávky složité a pracné a odměna na základě (byť správně aplikované) Vyhlášky tomu neodpovídala. Ústavní soud nicméně z již vymezených důvodů není orgánem, který by tuto námitku mohl a měl věcně přezkoumávat.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům Vrchního soudu v Praze ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Návrh na zrušení ustanovení Vyhlášky je k podané ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a sdílí její soud. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta jako nezpůsobilá meritorního projednání, nezbylo Ústavnímu soudu než bez dalšího odmítnout též návrh na zrušení v petitu vymezeného §3 odst. 2 písm. c) Vyhlášky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu