ECLI:CZ:US:2020:3.US.1685.20.1
sp. zn. III. ÚS 1685/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. A. B., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 sp. zn. 14 To 39/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2020 sp. zn. Nt 407/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, státní příslušník Ruské federace, byl dne 26. 3. 2019 zadržen orgány Policie České republiky v obvodu Prahy 4, a to na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Džeržinským okresním soudem v regionu Nižní Novgorod dne 12. 12. 2018 pro trestný čin pokusu o nelegální prodej drog za použití informačních a telekomunikačních sítí včetně internetu organizovanou skupinou ve velkém měřítku podle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, kterého se měl dopustit v době od 1. 4. 2017 do 14. 12. 2017. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 3. 2019 č. j. Nt 407/2019-29 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2019 sp. zn. 14 To 52/2019 bylo podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodnuto, že se stěžovatel bere s účinností od 26. 3. 2019 do vyšetřovací vazby. Generální prokuratura Ruské federace následně požádala prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky žádostí mu doručenou dne 30. 4. 2019 o vydání stěžovatele k předmětnému trestnímu stíhání. Dne 28. 8. 2019 podalo Městské státní zastupitelství v Praze městskému soudu návrh na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele dle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci pro výše uvedené trestné jednání. Usnesením městského soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. Nt 407/2019-556 bylo ve smyslu §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodnuto tak, že jeho vydání do Ruské federace k trestnímu stíhání je přípustné, a to za současného přijetí záruk, garantovaných Ruskou federací. Toto rozhodnutí je pravomocné, neboť stížnost stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 14 To 139/2019 zamítl jako nedůvodnou. Rovněž pak ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 628/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V současné době po předložení věci se spisovým materiálem Ministerstvu spravedlnosti České republiky podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je vedeno řízení o povolení vydání.
3. V řízení již bylo dříve rozhodnuto o žádosti stěžovatele ze dne 30. 9. 2019 o propuštění z předběžné vazby, přičemž tato byla usnesením městského soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. Nt 407/2019-474 (tedy ještě před rozhodováním o přípustnosti vydání) zamítnuta za současného nepřijetí záruky za další chování stěžovatele poskytnuté jeho družkou, nabídky písemného slibu stěžovatele, návrhu na nahrazení důvodů vazby dohledem probačního úředníka a nepřijetí nabídky peněžité záruky ve výši 1 500 000 Kč ze strany matky stěžovatele. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením vrchního soudu ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 14 To 138/2019 zamítnuta.
4. Dne 19. 12. 2019 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. V době podání ústavní stížnosti podle sdělení stěžovatele azylové řízení stále ještě probíhalo.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto, že podle §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a podle §71a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby zamítá, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nabídka písemného slibu stěžovatele ze dne 27. 9. 2019 nepřijímá, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se návrh na nahrazení důvodů vazby dohledem probačního úředníka zamítá, že podle §73 odst. 5 tr. řádu se návrh na nahrazení důvodů vazby omezením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí zamítá a že podle §73a odst. 2 tr. řádu se nabídka peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč, údajně nabízené matkou vyžádaného, nepřijímá.
6. Stížnost stěžovatele vrchní soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, že i nadále trvá důvodná obava z útěku stěžovatele, která je opodstatněná obsahem spisového materiálu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodující o jeho vazbě neprokázaly v řízení onu obavu z jeho útěku. Tvrdí, že pobýval na území České republiky zcela legálně, bydlel zde společně se svou přítelkyní v pronajatém bytě, byl dostupný pro orgány činné v trestním řízení, cestoval do Ruské federace a jinam. Naposledy opouštěl území Ruské federace za situace, kdy jej ještě ruské orgány činné v trestním řízení neevidovaly jako podezřelého či obviněného. Stěžovatel neměl povědomí o jakémkoli probíhajícím řízení v Ruské federaci či o potřebě jeho dostižitelnosti. Extradiční soud však vzal pobyt stěžovatele mimo území svého domovského státu jako automatické potvrzení vyhýbání se trestnímu stíhání v Ruské federaci.
8. Obecným soudům dále stěžovatel vytýká, že nerespektovaly doktrínu tzv. zesílených důvodů, kterou Ústavní soud judikoval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1301/17. Stěžovatel má za to, že důvody, o něž soudy opřely svá rozhodnutí (pobyt stěžovatele na území České republiky za účelem vyhýbání se trestnímu stíhání, vysoká trestní sazba za trestní jednání a pravomocné rozhodnutí o vydání stěžovatele do Ruské federace) neospravedlňují jeho pobyt v předběžné vazbě. Vzhledem k uplynulé době vazby (1 rok a 3 měsíce), je dle stěžovatele nezbytné přezkoumat, zda tyto důvody, jež jsou dle stěžovatele obecného charakteru, stále odůvodňují jeho pobyt v předběžné vazbě. Stěžovatel má za to, že svým jednáním nezavdal příčinu obávat se, že se bude vydávacímu, popř. trestnímu řízení, vyhýbat.
9. Stěžovatel pak poukazuje na to, že předběžná vazba trvá již dlouhou dobu, přičemž její maximální trvání není nijak omezeno zákonnou dobou. Vzhledem k probíhajícímu řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze předjímat, jak dlouho bude předběžná vazba ještě trvat a pobyt stěžovatele v ní de facto závisí na rychlosti rozhodování správního orgánu.
10. Soudy měly porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že řádně a v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu nepřezkoumaly odůvodněnost předběžné vazby stěžovatele a opakují důvody předběžné vazby z předchozích řízení. Nezákonně zasáhly do jeho osobní svobody tím, že je bez důvodného podkladu držen v předběžné vazbě a záruky, které nabízí, jsou bezdůvodně odmítány. Proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit pro jejich protiústavnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)]. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci.
14. Všemi významnými okruhy otázek se soudy při zkoumání podmínek přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace již zabývaly (viz usnesení městského soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. Nt 407/2019-556, usnesení vrchního soudu ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 14 To 138/2019). Ústavními aspekty přípustnosti vydání stěžovatele se zabýval i Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele proti jmenovaným rozhodnutím, přičemž v nich neshledal žádný deficit dosahující ústavní roviny (viz usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 628/20, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
15. V nyní posuzované věci stěžovatel především napadá odůvodněnost dalšího trvání předběžné vazby, a to i s ohledem na délku jejího trvání.
16. Za situace, kdy Ústavnímu soudu již nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat právní závěry obsažené v rozhodnutí soudů, kterými bylo vysloveno, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné, jde tedy o to, zda podaný výklad a aplikace příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny.
17. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zásadně nepřísluší zasahovat, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého řízení; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole či libovůle.
18. Předběžná vazba podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je zvláštním druhem vazby, a přímo se proto neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených tr. řádem pro vazbu v §67 a 68 tr. řádu. Jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky týká cizince bez vztahu k České republice, a v případě jeho opuštění území by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž jde (viz §94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 228/59 SbNU 323)].
19. Délka předběžné vazby není výslovně časově omezena. I předběžná vazba však musí být svou délkou přiměřená. Vždy je třeba vzít v úvahu i osobní situaci osoby, o jejíž vydání jde, její vazby v České republice, závažnost činu, pro který je o vydání žádáno, dosavadní průběh a případné průtahy v extradičním řízení. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je pro zákonnost vazby v extradičním řízení podstatné, aby toto řízení skutečně probíhalo a nebylo fakticky suspendováno např. vyčkáváním na výsledek jiného trestního řízení.
20. Ústavní soud ve své judikatuře ve vazebních věcech dovodil, že k zajištění respektu a ochrany základního práva na osobní svobodu musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby [viz nálezy ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) a ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499)].
21. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby pochybily. Soudy opřely obavu z útěku stěžovatele o skutečnost, že stěžovatel se již předmětnému trestnímu stíhání vedenému v domovském státě vyhýbal (viz podrobně usnesení městského soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. Nt 407/2019-474 bod 7 a usnesení vrchního soudu ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 14 To 138/2019 body 12 a 13). Stěžovatel má být vydán k trestnímu stíhání za velmi závažnou trestnou činnost, za kterou mu hrozí trest odnětí svobody až na doživotí. K území České republiky není nijak pracovně vázán a jeho osobní vazby se vztahují pouze k přítelkyni, rovněž občance Ruské federace. Jiné stabilní a pevné vazby k území České republiky nebyly zjištěny. Nemá tedy žádné takové vazby, které by mu bránily její území opustit. Především pak skutečnost, že již bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele, lze chápat jako tzv. zesilující důvod, neboť pravomocné rozhodnutí o přípustnosti vydání je určitým psychologickým prvkem majícím vliv na další chování vydávaného. Vzhledem k tomu, že ústavnost a zákonnost tohoto rozhodnutí byla potvrzena i rozhodnutím Ústavního soudu, nemá stěžovatel již k dispozici žádné dostupné zákonné prostředky, jak rozhodnutí o přípustnosti vydání zvrátit. Jedinou překážkou k tomu, aby Česká republika mohla splnit svůj závazek vydat stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, je tak rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení vydání, kterému brání pouze řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, přičemž rozhodnutí ministryně spravedlnosti bylo lze dle obecných soudů očekávat v relativně krátké době (bod 15 napadeného rozhodnutí vrchního soudu).
22. Správní řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany nemůže na závěru o existenci důvodné obavy z útěku stěžovatele ničeho změnit. Podal-li stěžovatel žádost o azyl až téměř 9 měsíců od svého zadržení a téměř 2 měsíce po rozhodnutí městského soudu o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace, ačkoliv důvody k azylu mohl uplatnit kdykoliv v průběhu předběžné vazby (nikoli až v okamžiku těsně předcházejícím rozhodnutí stížnostního soudu), Ústavní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu i vrchního soudu, že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo účelové, jako reakce na rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání a případný citelný postih, který mu v trestním řízení hrozí. V této souvislosti pak vrchní soud zcela přiléhavě uvedl, že pokud skončení extradičního řízení, tj. rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení vydání brání neskončené správní řízení o účelové žádosti o udělení mezinárodní ochrany, je třeba skutečnost, že tímto správním řízením je řízení extradiční protahováno a tím prodlužována i předběžná vazba stěžovatele, přičítat stěžovateli. Jelikož již ve vydávacím řízení nedospěly soudy k závěru, že by existovaly důvody, pro něž by přicházelo v úvahu stěžovateli azyl v České republice přiznat, když tento závěr potvrdil svým rozhodnutím i Ústavní soud, lze předpokládat, že pravděpodobnost vyhovění žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je velmi malá.
23. Závěr obecných soudů, že riziko útěku stěžovatele je velmi vysoké, neboť s ohledem na okolnosti a jeho silnou motivaci se vydání vyhnout, nelze předpokládat, že stěžovatel při vědomí malé pravděpodobnosti udělení mezinárodní ochrany na území České republiky a poměrně reálné hrozby realizace vydání z území České republiky setrvá až do úplného skončení extradičního řízení, Ústavní soud považuje za logický a ústavně konformní.
24. K argumentaci stěžovatele týkající se trvání předběžné vazby, Ústavní soud upozorňuje (stejně tak vrchní soud v bodě 26 napadeného rozhodnutí), že i bez ohledu na vyloučení použití limitů trvání vazby podle trestního řádu ve věci stěžovatele nelze přehlédnout, že skutek, pro který má být vydán, naplňuje podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy [podle ustanovení §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], u něhož ovšem celková doba trvání vazby podle ustanovení §72a odst. 1 písm. d) tr. řádu nesmí přesáhnout čtyři roky, což by však v případě stěžovatele bylo splněno až v březnu roku 2023 (srovnej usnesení ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 654/17). Stojí rovněž za připomenutí, že na délku trvání předběžné vazby má vliv i stěžovatelem iniciované souběžně probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. též Kubíček, Miroslav - Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 337).
25. Z uvedeného nevyplývá, že by trvající omezení osobní svobody stěžovatele nebylo slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Díky zákonodárcem zvolené konstrukci vztahu mezi vydávacím a azylovým řízením, řízení nadále probíhá v rámci rozhodování o mezinárodní ochraně, které stěžovatel sám vyvolal, přičemž v době rozhodování soudů napadenými rozhodnutími nebyly zjištěny žádné relevantní překážky budoucího vydání stěžovatele. Jakmile bude pravomocně rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v případě neudělení ochrany nic nebude bránit tomu, aby ministryně spravedlnosti vydala rozhodnutí o vydání stěžovatele, nebo bude nutné proces vydání ukončit a stěžovatele z vazby propustit (v případě úspěchu žádosti o mezinárodní ochranu). To vše by mělo probíhat ve lhůtách, které jsou podle Ústavního soudu přiměřené vůči právu stěžovatele na jeho osobní svobodu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3053/16 ze dne 13. 12. 2016).
26. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany stanoví limity k rozhodnutí (a to i pro následný soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu), přičemž zejména zavazuje orgány rozhodující v tomto řízení postupovat přednostně a urychleně v případě souběhu tohoto správního řízení s extradičním řízením (bod 27 napadeného rozhodnutí vrchního soudu), lze argumentaci stěžovatele ohledně doby trvání jeho předběžné vazby v důsledku délky probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany, považovat za předčasnou. Nadto stěžovateli přitom nic nebrání, aby příslušnými právními prostředky proti případným průtahům v azylovém řízení, pokud nastanou, brojil a dožadoval se nápravy. Stejně tak mu nic nebrání, aby nepřiměřenost délky předběžné vazby v budoucnu napadl v rámci dalšího řízení o žádosti o propuštění z vazby. Institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod. Situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by délka vazby byla již aktuálně nepřiměřená (tvrdí, že "trvá již dlouhou dobu"), nesvědčí o tom, že by bylo nyní na místě konstatovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
27. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že vzhledem ke skutečnostem, které obavu z útěku stěžovatele odůvodňují a činí ji velmi intenzivní, ale i s ohledem na vysokou závažnost trestné činnosti, ohledně níž je o vydání stěžovatele žádáno, nelze délku předběžné vazby (ke dni podání ústavní stížnosti je stěžovatel omezován na osobní svobodě 15 měsíců) považovat za nepřiměřenou a tedy za důvod k jeho propuštění na svobodu. Délku trvání předběžné vazby stěžovatele za zjištěných okolností není možno považovat ani za faktor, který by snižoval vysokou intenzitu obavy z útěku stěžovatele.
28. Lze uzavřít, že oba soudy dostatečně zkoumaly důvodnost a účelnost trvání omezení osobní svobody stěžovatele předběžnou vazbou i přiměřenost vazby s ohledem na délku jejího trvání, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (včetně otázky, proč nepřichází v úvahu, aby byla předběžná vazba stěžovatele nahrazena jiným zajišťovacím opatřením). Ústavní soud ve výkladu a aplikaci příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou a v závěrech obou soudů neshledal žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu