ECLI:CZ:US:2020:3.US.1693.20.1
sp. zn. III. ÚS 1693/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. 6 Tdo 139/2020-394, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") č. j. 9 T 58/2019-301 ze dne 30. 5. 2019 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 1. září 2018 kolem poledne jako řidič nákladního skříňového automobilu při odbočování vlevo na účelovou komunikaci k rekreačnímu zařízení, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti, neboť zahájil odbočování v okamžiku, kdy již byl předjížděn zleva osobním automobilem řízeným poškozeným E. S., v důsledku čehož došlo v levé polovině vozovky ke střetu obou vozidel, po kterém vozidlo poškozeného vjelo vlevo mimo vozovku, kde narazilo do stromu a poté se převrátilo na střechu. Tímto jednáním stěžovatel způsobil, kromě lehčího zranění spolujezdkyně ve vozidle poškozeného, řidiči E. S. těžké nitrolební poranění, následkem čehož tento na místě zemřel. Stěžovateli byl za tento přečin uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, resp. nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 5 To 282/2019-332 rozhodl tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. K odvolání poškozených však krajský soud rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a nově stěžovateli uložil, aby poškozeným z řad pozůstalých (vyjma Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky) na náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, zaplatil vyšší sumu. Podle §229 odst. 2 trestního řádu tyto poškozené dále odkázal se zbytky nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, na základě něhož Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu částečně ve výrocích o náhradě škody, resp. nemajetkové újmě, podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil a nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen nahradit poškozené M. S. nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, se zbytkem nároku byla tato poškozená odkázána podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu byla odvolání zbylých poškozených (vyjma Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR) proti rozsudku okresního soudu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k zásahu do jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. První pochybení spatřuje již v řízení před policejním orgánem, když stěžovatel vypověděl, že vozovka byla v době nehody mokrá a tato skutečnost vyplynula i z protokolů o silniční nehodě, což však nebylo orgány činnými v trestním řízení vůbec reflektováno. Přitom je však notorietou, že při mokré vozovce je nutno přizpůsobit svoji jízdu této okolnosti, což však poškozený neučinil.
6. K porušení práva na soudní ochranu stěžovatel dále uvádí, že znalecký posudek, který byl orgány činnými v trestním řízení pořízen, byl vadný. Stěžovatel v hlavním líčení navrhoval provedení dalšího znaleckého posudku, čemuž však nebylo vyhověno. Stěžovatel se domnívá, že nový znalecký posudek by mohl odpovědět na stěžejní otázku, zda dával včas znamení o změně směru jízdy a jaká byla v návaznosti na toto znamení předstřetová rychlost a chování vozidla poškozeného. Stěžovatel předložil odborné vyjádření, z něhož vyplývalo, že předstřetová rychlost vozidla poškozeného byla ve znaleckém posudku podhodnocena. Stěžovatel uzavírá, že tyto závěry odborného vyjádření nebyly krajským soudem reflektovány. Ke znaleckému posudku ještě stěžovatel dodává, že v něm chybí řešení střetu vozidel obvykle používanými počítačovými programy, tedy chybí i provedení postřetového výběhu vozidel. Stěžovatel se za těchto okolností domnívá, že není vůbec jisté, zda kolize vozidel musela vést k tak tragickým následkům, k nimž došlo, resp. je toho názoru, že nebyl naplněn kauzální nexus mezi jeho jednáním a úmrtím poškozeného.
7. Stěžovatel dále zejména uvádí, že nemohl vědět, jakou rychlostí se auto poškozeného pohybuje a uzavírá, že spoluzavinění poškozeného bylo větší než deklarovaných 50 %, jak situaci zhodnotil okresní soud, což jsou opět okolnosti, které znalecký posudek nezohlednil.
8. Stěžovatel uzavírá, že z důvodů výše předestřených je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což představuje zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel svými námitkami rozporuje skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy a zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily důkazy provedené v jeho věci. Namítá taktéž existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však této námitce nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Napadené rozhodnutí reaguje na skutkové námitky, o něž stěžovatel opřel své dovolání a vypořádává je v návaznosti na skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu. Námitky předestřené v dovolání se obsahově shodují s námitkami, o něž je opřena ústavní stížnost stěžovatele. V řízení o ústavní stížnosti však není úkolem Ústavního soudu rozporovaná skutková zjištění dále přehodnocovat, vyjma případů tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což jsou však okolnosti, které Ústavní soud v posuzované věci neshledal, neboť ze skutkového stavu, tak jak je popsán a důkazně podložen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jasně vyplývá, že na nehodovém ději se podíleli přibližně stejnou měrou jak stěžovatel, tak zesnulý poškozený. Důkazy byly opatřeny v souladu se zásadou materiální pravdy, a to v tom rozsahu, který byl pro objasnění nehodového děje nezbytný. Na základě uvedeného tedy nelze porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit.
13. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a napadené rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu