ECLI:CZ:US:2020:3.US.1720.20.1
sp. zn. III. ÚS 1720/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Angelmaiera, zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Mottlovou se sídlem Freyova 27, Praha 9 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020 č. j. 30 Cdo 2421/2019-533, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2018 č. j. 14 Co 125/2018-459 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 11 C 94/2012-405, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující zjištění. Stěžovatel se žalobou podanou dne 2. 7. 2012 domáhal po vedlejší účastnici náhrady za majetkovou újmu ve formě ušlého zisku ve výši 7 milionů Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 8 milionů Kč. Újma měla stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem Úřadu průmyslového vlastnictví, u něhož podal v roce 1990 přihlášku průmyslového vzoru se dvěma fotografiemi zachycujícími dvě odlišná vyobrazení průmyslových vzorů označených jako "1.1" a "1.2". Na základě této přihlášky byl zaregistrován průmyslový vzor, avšak nedopatřím byla jedna z fotografií zveřejněna v rejstříku průmyslových vzorů a druhá fotografie ve Věstníku úřadu. O této skutečnosti se stěžovatel dozvěděl až z rozhodnutí slovenského "Úradu priemyselného vlastníctva" ze dne 28. 5. 2001, kterým byla zamítnuta jedna z přihlášek průmyslového vzoru stěžovatele, kterou chtěl na území Slovenské republiky registrovat svůj cukrářský výrobek. Skutečnost, že pro jedno z vyobrazení byl chybně proveden zápis do rejstříku, byla mezi stranami nesporná. Úřad průmyslového vlastnictví tuto chybu napravil v roce 2001 (přičemž v této době již zanikly účinky průmyslového vzoru), a to postupem podle §47 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, v tehdy účinném znění. Tím Úřad průmyslového vlastnictví poskytl se zpětnou platností od 9. 7. 1992 do 24. 10. 2000 oběma vyobrazením ochranu průmyslovým vzorem.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zkoumal podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Soud konstatoval, že chybný postup vedlejší účastnice z roku 1992 skutečně představuje nesprávný úřední postup. Po provedeném dokazování však dospěl k závěru, že stěžovateli nevznikla újma, resp. že není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť "na realizaci podnikání nemělo vliv, zda je výrobek 1.1 chráněn průmyslovým vzorem či nikoliv". Stejně tak soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se nepřiměřené délky správního řízení, spočívající v tom, že Úřad průmyslového vlastnictví nevydal stěžovateli doplňující rozhodnutí o poskytnutí ochrany průmyslovým vzorem 1.1, když o něm správní úřad rozhodl dne 17. 9. 2003. Tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy byl navíc podle názoru soudu již promlčen. Obvodní soud proto řízení zčásti zastavil, když vzal stěžovatel žalobu v rozsahu 5 milionů Kč (co do nároku na náhradu nemajetkové újmy) zpět, a ve zbytku žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten rozsudek obvodního soudu v plném rozsahu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud shrnul, že obvodní soud "provedl dokazování v rozsahu, který byl postačující pro odpovědné rozhodnutí ve věci, důkazy provedl procesně zcela korektním způsobem" a současně při jejich hodnocení způsobem podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jemuž nelze ničeho vytknout. Upozornil však na to, že podle §36 obvodním soudem použitého zákona o odpovědnosti za škodu bylo třeba postupovat podle již zrušeného zákona č. 58/1969 Sb., odpovědnosti za škodu způsobnou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v tehdy účinném znění, neboť k nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v roce 1992, tj. ještě před účinností zákona použitého obvodním soudem.
5. Stěžovatel mohl být podle městského soudu úspěšný v odvolacím řízení tehdy, kdyby vyvrátil jednotlivé a samostatně stojící závěry obvodního soudu, že 1) nebyl prokázán vznik škody, 2) nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou a 3) že nárok na odčinění nemajetkové újmy je promlčený. Nic z toho však stěžovatel v odvolání spolehlivě nevyvrátil. Městský soud dále dodal, že stěžovatel ani nepředložil znalci žádné doklady o jeho příjmech před tím, než mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. S ohledem na povahu výrobku stěžovatele pak, jak již dovodil soudní znalec, "neměla z hlediska marketingového průmyslová ochrana žádnou přidanou hodnotu a prodejnost (z hlediska potřebné kauzality) neovlivnila". Městský soud dále poznamenal, že "i jen při běžném laickém pohledu je zřejmé, že oba vzory figurek (ten, který měl být zveřejněn a ten, jenž zveřejněn byl) jsou navíc z hlediska běžného spotřebitele zcela zaměnitelné".
6. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud pro nenaplnění dovolacího důvodu odmítl. Jak Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, tak od novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, zpochybnění samotného hodnocení důkazu soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 občanského soudního řádu. Není proto použitelná stěžovatelem v dovolání citovaná judikatura Nejvyššího soudu, která se vztahovala k právní úpravě dovolání před novelizací občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání pak podle Nejvyššího soudu nemohla založit ani námitka týkající se tvrzeného porušení základních práv stěžovatele, který odkázal na nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 týkající se problematiky hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem. Nejvyšší soud uvedl, že již ze spisu je evidentní, že "se odvolací soud při svém posuzování nynější věci od takto Ústavním soudem vytýčené hranice ústavnosti neodchýlil". Pokud dále stěžovatel spatřuje nesprávnost postupu městského soudu v tom, že neměl při ústním jednání tolik prostoru k vyjádření se jako vedlejší účastnice, uplatnil tak námitku vady řízení, k níž však Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není jeho případ.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel shrnuje průběh soudního řízení a uvádí, že soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost je mimo jiné rozdělena na část "námitky" a na část "osobní námitky", u nichž je uvedeno, že jsou právní zástupkyní stěžovatele připojeny toliko na žádost stěžovatele.
8. V prvé části stěžovatel uvádí, že soudy nepostupovaly řádně podle občanského soudního řádu a podle hlavy páté Listiny, neboť vycházely pouze ze závěrů soudního znalce. To platí tím spíše, když soudní znalec ani nevěděl, jak výroba probíhá a jaké stroje má stěžovatel k dispozici. Dále stěžovatel tvrdí, že "neměl tolik prostoru při ústním jednání před soudem prvního stupně k vyjádření ve věci jako žalovaná, která dostávala neomezený čas, zatímco stěžovatel byl soudem přerušován a neměl možnost se vyjádřit v dostatečném rozsahu. Tyto argumenty uváděl stěžovatel i ve svém dovolání a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu...".
9. Ve druhé části námitek je pak uvedeno, že soudní znalec "zkonstruoval posudek tak, aby vyhověl Úřadu průmyslového vlastnictví... a mě záměrně poškodil". Dále stěžovatel namítá následující: "Soud I. stupně a žalovaná (jako by se shodly) využily mojí zdravotní indispozice na přelíčení (částečná ztráta vědomí) a zaváděly mě. Ačkoliv soudy věděly, že ze zákona mám právo na bezplatného advokáta k dovolání k Nejvyššímu soudu, záměrně mě ho 5x odmítly, abych se nemohl odvolat... K výše uvedenému přispěl i přidělený JUDr. Habětín. Nevěnoval se mě patřičně a neměl zájem mě řádně obhajovat... Na přelíčení spal, nevěděl odpovědět na otázky soudkyně... Navíc v přítomnosti pí. Pužejové se vyjádřil, že by měl přijít nový Hitler. Z těchto výše citovaných důvodů jsem ho nechal odvolat".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení či opravným prostředkem v rámci obecného soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
12. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. V obecné rovině lze konstatovat, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou nekonkrétní, resp. zcela nepodložené jakýmikoliv relevantními důkazními prostředky. Stejně tak v ústavní stížnosti chybí, odhlédneme-li od odkazů na dvě ustanovení Listiny, bližší ústavněprávní argumentace.
13. Námitka obsažená na čtyřech řádcích čtvrté strany ústavní stížnosti, podle níž stěžovatel neměl při jednání soudu tolik prostoru k vyjádření se ve věci jako žalovaná (a tudíž podle něj došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny), není ničím podložena. Ústavní soud navíc připomíná, že v kontextu zásady kontradiktornosti soudního řízení (vyplývající právě z procesní rovnosti účastníků řízní) nelze připustit, aby měl stěžovatel coby jedna ze stran sporného řízení zcela volný a ničím neomezený prostor pro formulování své vlastní verze, aniž by musel v odpovídající míře čelit argumentům protistrany. Pouze nad rámec Ústavní soud podotýká, že to byl právě stěžovatel, který jako žalobce zahájil řízení ve věci, a který již v žalobě mohl vylíčit a doložit všechny potřebné skutečnosti. Z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že stěžovatel byl procesně pasivní, když kupř. ani nepředložil znalci potřebné doklady o svých příjmech z podnikatelské činnosti před tím, než mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Jak dále vyplývá z napadeného rozhodnutí městského soudu (bod 23 odůvodnění), tak stěžovatel bez logického důvodu předložil několik důkazů až v rámci odvolacího řízení, kdy již bylo řízení zkoncentrováno (srov. §119a a §205a občanského soudního řádu).
14. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud uvádí, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy [nález ze dne 17. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 143/96 (N 80/6 SbNU 69)]. Ústavní soud již v minulosti dovodil, "že do oblasti dokazování a hodnocení důkazů při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech" [nález ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463)]. Do rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny by se postup soudu mohl dostat tehdy, "ocitne-li se hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry" [nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449)]. Ústavní soud však v dané věci neshledal ani náznak takového rozporu. Obzvláště z napadeného rozhodnutí městského soudu je navíc jasně patrné, z jakých důkazů soud vycházel, jaké z nich učinil závěry, jakož i to, ke kterým důkazům (a z jakého důvodu) nepřihlédl.
15. Jde-li o druhou část námitek stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti označeny jako "osobní námitky" uplatněné toliko na žádost stěžovatele, k nim Ústavní soud uvádí následující. Všechny jsou založeny na neprokázaných tvrzeních vyjadřujících spíše než věcné námitky kritiku práce soudů i bývalého právního zástupce stěžovatele, jehož postup ve věci není Ústavní soud oprávněn hodnotit. Těmto námitkám tedy Ústavní soud nemůže přisvědčit.
16. Napadená rozhodnutí v žádném z ohledů nevybočila z požadavků kladených ústavním pořádkem. Vykazuje-li napadené rozhodnutí obvodního soudu drobné (a z hlediska ústavnosti zcela bezvýznamné) nepřesnosti či nedostatky, tak tyto byly zhojeny pozdějším rozhodnutím městského soudu. To hodnotí Ústavní soud jako logické, vnitřně bezrozporné, argumentačně podložené a reagující na všechny relevantní námitky stěžovatele. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud uvádí, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění (usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18, veřejně dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod, proč je dovolání považováno za nepřípustné. Nejvyšší soud dokonce reaguje na některé námitky stěžovatele a jasně uvádí, proč jím v dovolání citovaná judikatura není na jeho věc použitelná.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu