ECLI:CZ:US:2020:3.US.176.20.1
sp. zn. III. ÚS 176/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti NANNY, s. r. o., sídlem Gorkého 502, Kladno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 Co 373/2018-521, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MOTTI, s. r. o., sídlem Sedlec 70, Líbeznice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. 21 Co 373/2018-521 změnil k odvolání stěžovatelky (žalobkyně) i vedlejší účastnice řízení (žalované) rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2018 č. j. 19 C 288/2014-369 mj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.). Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 31 950 Kč (výrok III.). Konečně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 32 288 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení před okresním soudem rozhodl krajský soud podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §146 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť v řízení měl každý z účastníků částečný úspěch a došlo-li ke zpětvzetí žaloby, stalo se tak po jejich vzájemné dohodě. Vedlejší účastnici řízení pak přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť stěžovatelka měla v odvolacím řízení pouze nepatrný úspěch, když předmětem odvolacího řízení byla částka 70 297 Kč s příslušenstvím a vedlejší účastnici řízení bylo uloženo zaplatit stěžovatelce pouze částku 899 Kč s příslušenstvím. Náklady státu pak představovaly náklady na superrevizní znalecký posudek vypracovaný v odvolacím řízení na základě návrhu stěžovatelky, jakož i náklady na výslech znalce u odvolacího jednání, které s ohledem na výsledek odvolacího řízení byly rovněž uloženy k zaplacení stěžovatelce.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, jehož se měl dopustit krajský soud tím, že nerespektoval výklad vycházející z rozhodnutí Ústavního soudu [konkrétně zmiňuje nález ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363) a nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nesouhlasí s tím, že o náhradě nákladů řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž krajský soud nezohlednil, že posouzení věci záviselo na znaleckém posudku a měl tedy být aplikován §142 odst. 3 druhá část věty o. s. ř. Rovněž nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tak musí nést náklady na zpracování znaleckých posudků, jakož i náklady vedlejší účastnice řízení vynaložené v odvolacím řízení, aniž by však dala ke vzniku sporu podnět, když to byla vedlejší účastnice řízení, která odmítala platit za užívání cizího pozemku. Rozhodnutí krajského soudu považuje dále za překvapivé a nepředvídatelné, vyznačující se libovůlí.
4. V doplnění k ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2020 stěžovatelka poukázala na odlišnou rozhodovací praxi krajského soudu, který v související věci reflektoval stěžovatelkou uváděnou nákladovou judikaturu (srov. usnesení krajského soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 19 Co 46/2020-94).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když podání dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevymezila natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu; její ústavní stížnost představuje výlučně projev nesouhlasu s nákladovými rozhodnutími obecných soudů, a již jen z toho důvodu je neopodstatněná. Vyhověl-li by Ústavní soud za daných okolností ústavní stížnosti, jeho postup by se příčil zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
9. Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že o nákladech řízení před okresním soudem nemělo být rozhodnuto krajským soudem podle §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž krajský soud měl při přistoupit k použití §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku. K tomu Ústavní soud podotýká, že i když by (patrně) použití tohoto stěžovatelkou dovolávaného ustanovení mohlo být taktéž ústavně souladné, nelze současně ztrácet ze zřetele, že ani krajským soudem zvolený přístup není (přinejmenším z ústavněprávní roviny) nehájitelný. S ohledem na to, že v řízení před okresním soudem byl poměr úspěchu a neúspěchu každé z účastnic zhruba stejný, není nic nelogického na závěru krajského soudu, že žádná z účastnic nemá mít právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Úspěch či neúspěch se přitom posuzuje z procesního hlediska a otázka, kdo zavdal příčinu k zahájení sporu, může hrát roli pouze výjimečně (např. při rozhodování podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nebo podle §150 o. s. ř.). Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Pokud krajský soud postupoval dle této zásady, nelze v tom spatřovat porušení práva stěžovatelky.
10. Co se týče náhrady nákladů odvolacího řízení, i zde postupoval krajský soud v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi, rozhodl-li o nákladech řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. první část věty ("I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části ..."). Vedlejší účastnice řízení měla i přes znalecký posudek, který byl vypracován podle požadavku stěžovatelky, v odvolacím řízení pouze nepatrný neúspěch, a proto Ústavní soud nemá výhrady proti závěru krajského soudu, že jen nepatrně úspěšná stěžovatelka je zcela povinna hradit náklady odvolacího řízení včetně nákladů státu vzniklých v souvislosti s vypracováním superrevizního znaleckého posudku. Přiléhavé nejsou ani odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu. Je to dáno zejména tím, že na rozdíl od stěžovatelkou citovaných nálezů Ústavního soudu, v nichž bylo rozhodnutí obecných soudů založeno na vlastní úvaze, vyšel krajský soud v nyní posuzované věci ze superrevizního znaleckého posudku, jehož vypracování si pro účely odvolacího řízení stěžovatelka sama vyžádala.
11. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodl ohledně náhrady nákladů řízení výše uvedeným způsobem. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
12. Stěžovatelka konečně namítala rozdílný přístup krajského soudu k problematice nákladů řízení v obsahově podobné věci. Jakkoliv Ústavní soud považuje z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování obecně za nežádoucí stav, spočívající v nejednotnosti judikatury obecných soudů v obdobných či zcela identických otázkách, jeho úkolem není, aby v řízení o ústavní stížnosti z hlediska podústavního práva vždy posuzoval, zda je přezkoumávané rozhodnutí obecného soudu v souladu či v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů, případně Nejvyššího soudu. Za tímto účelem je v právním řádu zakotvena řada jiných právních prostředků i procesních nástrojů k usměrnění či sjednocení judikatury, a třebaže je ne vždy lze plnohodnotně využít, tímto prostředkem zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu