ECLI:CZ:US:2020:3.US.1766.20.1
sp. zn. III. ÚS 1766/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní korporace Teco a. s., sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2020 č. j. 2 As 252/2019-32 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. 15 A 76/2019-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 24. 9. 2015 se obchodní korporace ELKO EP UTILITY, s. r. o., sídlem Palackého 493, Holešov, domáhala prohlášení slovní ochranné známky č. 326489 ve znění "CIB Common Installation Bus", jejímž vlastníkem je stěžovatelka, za neplatnou. Jmenovaná obchodní korporace v návrhu uvedla, že toto označení užívala v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky jako nezapsané označení přede dnem podání přihlášky ochranné známky, a že ochranná známka nebyla zapsána v dobré víře, neboť stěžovatelka o tomto užívání označení věděla. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 11. 1. 2019 byl návrh zamítnut. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala obchodní korporace ELKO EP UTILITY, s. r. o. rozklad. Rozhodnutím předsedy vedlejšího účastníka ze dne 7. 5. 2019 č. j. O-483135/D19017968/2019/ÚPV bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušeno. Rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 15 A 76/2019-44 odmítl s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím splňujícím kritéria daná §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť se zcela ztotožnil s názorem městského soudu, že dle ustálené judikatury není možné za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. považovat odvolací správní rozhodnutí, které zrušuje prvostupňové správní rozhodnutí a vrací věc správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka se závěry napadených rozhodnutí nesouhlasí, a je přesvědčena, že podmínky pro vyloučení rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka ze soudního přezkumu naplněny nebyly, a odmítnutí správní žaloby pro nepřípustnost tak bylo nesprávné, neboť bylo založeno na striktně jazykovém výkladu §36 odst. 1 s. ř. s., aniž by bylo přihlédnuto k účelu a smyslu tohoto ustanovení. Stěžovatelka si je vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které správní soudy zpravidla přezkoumávají až finální rozhodnutí správního orgánu, nicméně i Nejvyšší správní soud připouští, že je možné se od výše popsaného pravidla odchýliti, takové posouzení pak závisí na konkrétních okolnostech daného případu. Stěžovatelka má za to, že soud se v této fázi řízení o správní žalobě nemusel zabývat skutečností, zda se fakticky rozhodnutí dotýká její právní sféry, neboť pro přípustnost návrhu stačí, obsahuje-li návrh tvrzení o zásahu do právní sféry bez ohledu na pravdivost tohoto tvrzení. To však městský soud neučinil a pouze hodnotil, zda rozhodnutím byla založena, změněna, zrušena či určena práva nebo povinnosti, a otázkou, zda žaloba obsahovala tvrzení o tom, že právní sféra stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím zasažena, se nezabýval vůbec. Takový postup je dle stěžovatelky chybný, když schopnost prokázat zásah do přesně specifikovaných práv není podmínkou řízení, nýbrž až otázkou posouzení důvodnosti žaloby. Stěžovatelka si byla v době podání správní žaloby vědoma skutečnosti, že rozhodnutí správního orgánu, proti kterému brojí správní žalobou, není rozhodnutím konečným, přesto je však přesvědčena, že předmětným rozhodnutím byla dotčena její právní sféra, a proto je považuje za způsobilé soudního přezkumu dle §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím o zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka a vrácení věci k novému projednání jednal předseda vedlejšího účastníka v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť stěžovatelka předpokládala, že předseda vedlejšího účastníka bude rozhodovat konstantně, a s přihlédnutím k závěrům řízení o předchozím návrhu na neplatnost ochranné známky návrh zamítne.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
6. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci městského soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka nemohla být rozhodnutím, kterým předseda vedlejšího účastníka zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka, zkrácena na svých právech, protože nejde o rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž by se správní řízení uzavíralo a kterým by ze strany správního orgánu bylo (s konečnou platností) rozhodnuto o předmětu správního řízení. Správní řízení nebylo vydáním žalobou napadeného rozhodnutí pravomocně ukončeno, ale bylo vráceno do stadia řízení před správním orgánem prvního stupně. O věci samé tak bude rozhodováno až v dalším řízení, a to nejprve v řízení před vedlejším účastníkem; podá-li stěžovatelka či obchodní korporace ELKO EP UTILITY, s. r. o. proti novému rozhodnutí před tímto orgánem rozklad, bude ve věci opětovně rozhodovat předseda vedlejšího účastníka.
8. Stejně tak Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou konstantní judikaturu odůvodnil, že zdůrazňovala-li stěžovatelka v kasační stížnosti materiální pojetí rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. a s tím související otázku dotčení její právní sféry, nelze než zopakovat, že rozhodnutí, které není konečné, samo o sobě ani nemůže nijak relevantně zasáhnout do právní sféry jeho adresáta. Pouhá stěžovatelkou zdůrazňovaná skutečnost, že se napadeným rozhodnutím prodlouží probíhající správní řízení, resp. oddálí okamžik vydání konečného (tedy soudně přezkoumatelného) rozhodnutí, není dostatečným zásahem do jejích práv.
9. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy náležitě odůvodnily, že se mohou zabývat přezkumem věci až v případě konečného rozhodnutí, nikoli rozhodnutím, jímž byla věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Ostatně i Ústavní soud vychází z toho, že může přezkoumávat až "konečná" rozhodnutí, jimiž je reálně zasaženo do základních práv stěžovatelů. V nyní posuzované věci Ústavní soud přistoupil k přezkoumání napadených rozhodnutí jen v tom rozsahu, zda ze strany správních soudů nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Z důvodů výše uvedených a správními soudy náležitě vysvětlených však Ústavní soud dospěl k závěru, že toto stěžovatelčino právo dotčeno neústavním způsobem nebylo. V důsledku správními soudy provedeného výkladu spočívajícího v tom, že teprve konečné rozhodnutí ve věci bude soudně přezkoumatelné, není stěžovatelce do budoucna upřena možnost soudní ochrany, nebude-li s konečným rozhodnutím ve věci samé souhlasit. Pro případ, kdy bude správní řízení definitivně skončeno, bude mít stěžovatelka možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí odvolacího správního orgánu - má tedy k dispozici dostatek právních nástrojů pro ochranu svých práv.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu