ECLI:CZ:US:2020:3.US.1774.20.1
sp. zn. III. ÚS 1774/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2020 č. j. 12 Co 180/2019-87, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Czech Coal Services, a. s., sídlem V. Řezáče 315, Most, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2020, doplněnou dne 7. 7. 2020, se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku č. II shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dál jen "krajský soud"). Stěžovatel má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal toho, aby mu vedlejší účastnice zaplatila částku 8 529 489 Kč s příslušenstvím. Současně okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit v řízení úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 39 138 Kč. Soud vyšel z nesporné skutečnosti, že stěžovatel utrpěl újmu na zdraví následkem pracovního úrazu, který se mu stal dne 13. 12. 1967 v učilišti tehdejšího národního podniku A. Postupem času přitom došlo k podstatnému zhoršení jeho zdravotního stavu, který se ustálil v dubnu 2015 tak, že je odkázán na nepřetržitou ošetřovatelskou pomoc jiným členem domácnosti. Stěžovatel se svého nároku na náhradu nemajetkové újmy domáhal vůči vedlejší účastnici, neboť mu Ministerstvo průmyslu a obchodu sdělilo, že právě vedlejší účastnice je v důsledku privatizačního procesu tehdejšího národního podniku jeho právním nástupcem. Vedlejší účastnice naproti tomu v řízení před okresním soudem mimo jiné namítala, že není univerzální právní nástupkyní původního zaměstnavatele stěžovatele. Okresní soud na základě podrobného zkoumání privatizačního projektu a jeho příloh, jakož i rozboru relevantní právní úpravy, řešil otázku právního nástupnictví vedlejší účastnice po státním podniku B, resp. dřívějšího národního podniku A. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není univerzální právní nástupkyní dřívějšího národního podniku, v jehož učilišti stěžovatel utrpěl pracovní úraz. S nedostatkem pasivní věcné legitimace pak okresní soud spojil závěr o nedůvodnosti žaloby, což vedlo k jejímu zamítnutí. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Současně okresní soud uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení neshledal naplnění podmínek pro uplatnění moderačního oprávnění soudu dle §150 o. s. ř..
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu. Ten výrokem I. a) potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby, neboť ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace. Výrokem I. b) pak krajský soud změnil výrok rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnici, byť byla ve sporu úspěšná, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu totiž shledal důvody pro uplatnění moderačního oprávnění soudu ohledně nákladů řízení podle §150 o. s. ř.. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval krajský soud zejména v tom, že "otázka pasivní legitimace se na počátku jevila neobvykle složitou" a nelze proto stěžovateli přičítat k tíži, že se obrátil se svým nárokem na soud. Současně krajský soud přihlížel i k tomu, že se stěžovatel nacházel v mimořádně tíživé osobní situaci způsobené jeho zdravotním stavem. Krajský soud uzavřel, že "všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu vedly k závěru, že je na místě nákladový výrok... změnit tak..., že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení".
4. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení však krajský soud již nemohl zohlednit shodné důvody pro použití §150 o. s. ř. jako v řízení před okresním soudem, "neboť je nutné vycházet z toho, že žalobce byl před podáním odvolání seznámen s podrobnou a vyčerpávající argumentací soudu prvního stupně obsaženou v napadeném rozsudku a v odvolání neuvedl žádné jiné skutečnosti, než ty, které neúspěšně předestřel již před soudem prvního stupně". Současně krajský soud zdůraznil, že za těchto okolností jsou samotné nepříznivé poměry stěžovatele již nepostačující pro využití moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř.. Výrokem II. napadeného rozsudku proto krajský soud podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 89 525 Kč vedlejší účastnici.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko II. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle tvrzení stěžovatele zasáhl tento výrok do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále pak do práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
6. Výrok rozsudku krajského soudu o nákladech odvolacího řízení stěžovatel považuje za překvapivý, nikoli řádně odůvodněný a vnitřně rozporný, neboť "odvolací soud v napadeném rozsudku konstatuje, že přihlížel k mimořádně tíživé situaci žalobce dané jeho krajně nepříznivým zdravotním stavem ve spojení s nepříznivými sociálními a majetkovými poměry, avšak vyvodil z nich zcela nečekané závěry".
7. Krajský soud sice pro řízení před okresním soudem ve vazbě na §150 o. s. ř. nepřiznal úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, "avšak zároveň, bez znatelné logiky, odmítl tentýž princip uplatnit na řízení před odvolacím soudem a povinnost k náhradě těchto nákladů mezi strany řízení rozdělil čistě mechanicky podle poměru úspěchu ve věci, a to s odůvodněním, že v odvolacím řízení je nutno vycházet z toho, že žalobce byl před podáním odvolání seznámen s vyčerpávající argumentací soudu prvního stupně obsaženou v odůvodnění prvoinstančního rozsudku". Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit pro odstranění nepřiměřené tvrdosti a k dosažení spravedlnosti pro účastníka řízení. V tom, že krajský soud i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení nepostupoval podle §150 o. s. ř., "nepřiměřeně literalistickou intepretací příslušných ustanovení občanského soudního řádu nastolil stav, který není prima facie ústavně konformní".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a současně stěžovatel neměl k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Zásadně tedy není další instancí v systému obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Již v minulosti Ústavní soud rovněž uvedl, že "je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy jak podmínky dané hmotněprávními a procesními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat" (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje I. výrok rozsudku krajského soudu, kterým došlo k potvrzení výroku rozsudku okresního soudu o zamítnutí jeho žaloby. Ústavní stížností napadá stěžovatel pouze II. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zatímco při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně krajský soud využil svého moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. a nepřiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. b), pro odvolací řízení již odmítl krajský soud toto oprávnění použít a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu v řízení zakotvené v §142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II).
11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně judikoval, že "při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě" [zejména viz nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)]. Ústavnímu soudu tedy do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)]. Ústavněprávní roviny však může výrok o náhradě nákladů řízení nabýt typicky tehdy, kdyby v něm byl obsažen "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), nález sp. zn. I. ÚS 800/06)]. Již ze znění §150 o. s. ř. je patrné, že moderační oprávnění soudu je možno využít pouze výjimečně, přičemž soud má poměrně široký prostor pro celkové posouzení všech významných skutečností a pro svou vlastní úvahu. Tento prostor pro úvahu soudu však nemůže mít povahu soudní libovůle, neboť soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, ke kterým je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout [nález ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 188/08 (N 66/49 SbNU 23)].
12. Ve světle výše uvedených judikaturních závěrů Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Krajský soud ve svém rozhodnutí po řádném zdůvodnění uvedl, že výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení změnil v důsledku využití moderačního oprávnění zakotveného v §150 o. s. ř., podle něhož soud výjimečně nemusí zcela nebo z části přiznat náhradu nákladů řízení. Krajský soud v tomto změnil rozhodnutí okresního soudu ve prospěch stěžovatele. Současně však uvedl, že podmínky pro využití tohoto moderačního oprávnění soudu podle
§150 o. s. ř. již nejsou pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení naplněny.
14. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlavním důvodem, proč soud ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně uplatnil moderační oprávnění podle §150 o. s. ř., byla mimořádná složitost otázky pasivní věcné legitimace. Stěžovatel se tak mohl, utvrzen i sdělením Ministerstva průmyslu o obchodu o tom, že vedlejší účastnice je právní nástupnicí jeho tehdejšího zaměstnavatele, důvodně domnívat, že žaluje pasivně legitimovanou osobu. Ve spojení s dalšími okolnostmi, zejména pak s jeho osobními poměry, resp. zdravotním stavem, pak soud rozhodl, že je výjimečně na místě ve sporu úspěšné vedlejší účastnici nepřiznat náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení však již soud svého moderačního oprávnění nevyužil, což logickým, náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnil (body 16 a 17 odůvodnění). Okolnosti se totiž změnily v tom směru, že před podáním odvolání již byl stěžovatel prostřednictvím rozsudku okresního soudu seznámen s tím, že vedlejší účastnice není pasivně věcně legitimovanou osobou. Odůvodnění okresního soudu v tomto navíc bylo podrobné a vyčerpávající. Stěžovatel současně v odvolání neuplatnil jiné argumenty, než ty, s nimiž se již detailně vypořádal okresní soud. Krajský soud pak shledal, že samotné nepříznivé poměry stěžovatele nejsou postačující pro výjimečné uplatnění moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.
15. Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že odůvodnění napadeného výroku rozsudku krajského soudu je překvapivé nebo dokonce ústavně nekonformní. Napadené rozhodnutí shledává Ústavní soud výrazem nezávislého soudního rozhodování, které z ústavněprávního hlediska plně obstojí, když neobsahuje prvky libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
16. Pouze nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že stěžovatel namítá zásah do celé řady svých ústavně zaručených práv, včetně práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny nebo práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Z ústavní stížnosti ani skutkových okolností případů přitom není jasné, jak přesně se měl zásah do těchto práv stěžovatele projevit.
17. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu