ECLI:CZ:US:2020:3.US.1777.20.1
sp. zn. III. ÚS 1777/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 7 To 49/2020, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020, č. j. 2 T 10/2019-463, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, jakož i ústavních principů zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí, v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o bezplatné ustanovení zmocněnkyně podle ustanovení §51a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jež byla odůvodněna tvrzeným postavením stěžovatele, poškozeného v trestním řízení, coby zvlášť zranitelné oběti ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obětech trestných činů").
3. Krajský soud po provedeném dokazování dovodil, že stěžovatel kritéria pro přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti nesplňuje, a proto rozhodl, že "podle ustanovení §51a odst. 4 trestního řádu za použití §51a odst. 1, odst. 2 trestního řádu se žádost [stěžovatele] o ustanovení zmocněnce zamítá."
4. O stížnosti stěžovatele rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že podle ustanovení §51a odst. 1 a §51a odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu.
5. Vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu z toho důvodu, že bylo založeno na nesprávném ustanovení trestního řádu, když zdůraznil, že ustanovení zmocněnce ze strany soudu přichází v úvahu pouze tehdy, pokud si jej poškozený nezvolil sám. Vzhledem k tomu, že si stěžovatel zmocněnce, který jej měl zastupovat v daném trestním řízení, již zvolil, dle vrchního soudu bylo zjevné, že "bylo a je nutno rozhodnout na základě žádosti poškozeného nikoliv o ustanovení zmocněnkyně, nýbrž o tom, zda má poškozený nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu." V tomto ohledu se nicméně vrchní soud zcela ztotožnil s názorem krajského soudu, když potvrdil, že stěžovatel nesplňuje kritéria pro přiznání postavení zvlášť zranitelné oběti dle zákona o obětech trestných činů, jež by jako jediné mohlo odůvodnit přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc či na pomoc za sníženou odměnu. Vrchní soud v odkazu na usnesení krajského soudu, vycházející z ustanovení §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, uvedl, že v případě stěžovatele není splněna podmínka v podobě zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy, když skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu odlišil od případu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1875/16 (pozn. Ústavního soudu: stěžovatel i vrchní soud zde nesprávně odkazují na nález, ačkoliv o ústavní stížnosti uvedené spisové značky bylo dne 19. 12. 2016 rozhodnuto formou usnesení; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel se s těmito závěry obecných soudů neztotožnil a brojí proti nim ústavní stížností, v níž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho žádost, na základě které mu měla být s ohledem na tvrzené postavení zvlášť zranitelné oběti přiznána bezplatná právní pomoc. Uvádí, že jeho zranění způsobená v důsledku skutku, jenž byl předmětem trestního řízení původně vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 65/2018, byla natolik závažného charakteru, že naplnila kritérium sekundární viktimizace ve smyslu shora citovaného usnesení zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 1875/16. Současně soudům vytýká nesprávnou aplikaci zákona o obětech trestných činů, spočívající v tom, že se zabývaly pouze otázkou, zda již druhotná újma vznikla, nikoliv však tím, zdali by teprve mohla vzniknout, resp. vytýká, že obecné soudy nevzaly v potaz presumpci, jež v případě pochybností ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost považovat oběť za zvlášť zranitelnou. Stěžovatel dále namítá, že v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež původně nesprávně posoudily otázku příslušnosti soudu, trvá řízení déle, než by bylo nezbytně nutné, čímž se ovšem prohlubuje sekundární viktimizace stěžovatele.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu) a zčásti k jejímu projednání Ústavní soud není příslušný (ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu).
8. Nepříslušnost je nutno dovodit z toho, že shora citované usnesení krajského soudu bylo zrušeno ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu, přičemž platí, že v řízení před Ústavním soudem se nelze domáhat zrušení již zrušeného rozhodnutí.
9. Ve zbývající části ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. vrchního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. např. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)].
12. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Jak již bylo řečeno, pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání toho, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Již ze stručné rekapitulace stěžovatelovy argumentace plyne, že se týká jen jeho výhrad k výkladu příslušných ustanovení zákona o obětech trestných činů, a tedy souvisí s aplikací podústavního práva na posuzovaný případ a skutkovými zjištěními obecných soudů. Ústavní soud v těchto jeho argumentech neshledal žádný relevantní aspekt, který by poukazoval na zásah do základních práv a svobod. Jak již bylo řečeno výše, pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem totiž nemůže založit pravomoc Ústavního soudu zabývat se určitou věcí. Vrchní soud, v odkazu na rozhodnutí krajského soudu, navíc dostatečně vyložil, proč nevyhověl žádosti stěžovatele, resp. proč mu nepřiznal postavení zvlášť zranitelné oběti.
14. Nad rámec provedeného obecného zhodnocení Ústavní soud alespoň stručně a již konkrétněji uvádí, že podstata nyní posuzovaného případu spočívala v určení, zda bylo možné stěžovateli přiznat postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, když ostatní podmínky obsažené v předmětném zákonném ustanovení stěžovatel zcela zjevné splňovat nemohl (srov. usnesení krajského soudu, bod 6; usnesení vrchního soudu, bod 8), což ostatně v ústavní stížnosti uznává i on sám. Zmíněné ustanovení zákona o obětech trestných činů totiž krom vazby na taxativním způsobem vymezené trestné činy vyžaduje, aby u poškozeného bylo dáno zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy (viktimizace). Jak ovšem správně poukázal krajský i vrchní soud (srov. usnesení krajského soudu, bod 8; usnesení vrchního soudu, bod 10), zákonná úprava přitom vyžaduje, aby původcem této druhotné újmy nebyl pachatel, ale jiné subjekty, které jsou opětovně taxativním způsobem vymezeny v navazujícím ustanovení §2 odst. 5 citovaného zákona (srov. GŘIVNA, Tomáš a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 34).
15. Z uvedeného vyplývá, že v případě aplikace ustanovení §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů není namístě zabývat se újmou primární, tedy újmou, která vznikla v bezprostřední souvislosti se spáchaným trestným činem. Odkazy na shora citované usnesení zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 1875/16 ze dne 19. 12. 2016 jsou tudíž v tomto ohledu zcela bezpředmětné a nadbytečné. Z dikce zmíněného ustanovení zákona o obětech trestných činů totiž vyplývá, že nebylo nutné zabývat se otázkou, zda zranění podrobně popsané v citovaném usnesení zdejšího soudu je či není srovnatelné se zraněním, jež v nyní projednávaném případě utrpěl stěžovatel, neboť - opakovaně řečeno - primární újma či viktimizace nehraje při aplikaci ustanovení §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů žádnou roli.
16. V návaznosti na shora uvedené ovšem obdobně platí, že nebylo namístě zabývat se ani nepříznivými psychickými následky, jež u stěžovatele vyvstaly v souvislosti s trestným činem, jehož se stal obětí. Původcem strachu a obav totiž byl právě a jen obžalovaný, který však - jak bylo zdůrazněno výše - není subjektem, s nímž zákonná úprava spojuje pojem sekundární viktimizace.
17. Pro Ústavní soud je tedy v nyní posuzovaném případě především podstatné, že nic v napadených rozhodnutích nenaznačuje, že by se snad orgány činné v trestním řízení (a vedle nich případně i další subjekty taxativně vyjmenované v ustanovení §2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů) dopustily jakékoliv chybné reakce na primární viktimizaci stěžovatele, spočívající např. v očerňování oběti, obviňování či přenášení viny na oběť, nerespektování soukromí oběti či bagatelizaci újmy (srov. usnesení krajského soudu, bod 8; z komentářové literatury dále srov. DURDÍK, Tomáš a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018), což ovšem znamená, že v daném případě nedošlo k sekundární viktimizaci stěžovatele. Závěr obecných soudů, že stěžovateli nebylo možné přiznat postavení zvlášť zranitelné oběti, je tudíž zcela opodstatněný, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci jediného potenciálně použitelného ustanovení přiznávajícího tento status, tj. §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů.
18. Co se týká namítaného pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež spočívá v nesprávném určení příslušnosti soudu, Ústavní soud je nepovažuje za "pochod sekundární viktimizace" ve shora naznačeném smyslu, jenž by eventuálně vytvářel základ pro stěžovatelem požadované postavení zvlášť zranitelné oběti. Nelze totiž přehlédnout, že požadavek, aby trestní věci byly projednávány příslušným soudem a soudcem, představuje ústavně chráněnou hodnotu, resp. je zakotven v základním právu na zákonného soudce zaručeném v čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom řadí toto základní právo mezi nejdůležitější aspekty spravedlivého procesu, jehož smyslem je postavit najisto pravomoc a příslušnost soudního tělesa rozhodovat v každém konkrétním soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1518/15 ze dne 15. 9. 2015 (N 167/78 SbNU 507), bod 11]. Rozhodnutí, že k projednání dané trestní věci, v níž stěžovatel vystupuje jako poškozený, je příslušný Krajský soud v Plzni, a nikoliv Okresní soud v Sokolově (srov. usnesení krajského soudu, bod 1), tudíž nelze považovat za akt sekundární viktimizace poškozeného stěžovatele, ale toliko za opatření, kterým bylo obžalovanému, o jehož vině a trestu má být v předmětném trestním řízení rozhodováno, garantováno jeho ústavně zaručené základní právo. Jak navíc zcela správně uvedl krajský soud (srov. usnesení krajského soudu, bod 10), stěžovatel "nemusí mít pražádnou obavu ze styku s obžalovaným v průběhu řízení, neboť trestní řád na tuto situaci pamatuje příslušnými ustanoveními, které umožňují, aby se poškozený v průběhu řízení s obžalovaným nesetkal."
19. Obecným soudům konečně nelze vytýkat, ani to, že v případě stěžovatele nepresumovaly postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona o obětech trestných činů, a to jednoduše proto, že o statusu stěžovatele neměly jakékoliv pochybnosti.
20. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu